Konec světa ještě nenastal

Emil Hakl, vlastním jménem Vladimír Beneš (narozen roku 1958 v Praze), vystudoval Státní konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. V osmdesátých letech vystřídal řadu zaměstnání (mj. skladník, knihovník, strojník čerpací stanice), při tom se věnoval studiu, veršům, dramatizaci literárních předloh a jejich divadelní realizaci, pracoval v reklamě. Spoluzaložil volné literární sdružení Moderní analfabet. Publikuje v řadě literárních periodik, vydal sbírky básní Rozpojená slova (Mladá fronta 1991) a Zkušební trylky z Marsu (CHERM 2000). Próze se věnuje soustavně od roku 1998. Roku 2001 vyšla v Argu kniha jeho povídek Konec světa a letos má u stejného nakladatele vyjít první román Intimní schránka Sabriny Black. 

Ve sbírce povídek Konec světa nelíčí autor optimismus doby ani úspěchy doby postkomunistické. Zdá se, že na něj padá stejná deprese jako v komunistickém marastu – z čehož vyplývá autorovo zjištění, že se toho od pádu bolševika zase tak moc nezměnilo. Ale v jeho případě je to bolest duše, romantická řekl bych, romantická, až to bolí. A to žádná změna režimu nemůže zrušit. Změní se jen kulisy, bolest trvá dál. Co ho štve – dalo by se říct jedním slovem: VŠECHNO. Lidé. Kamarádi. Inteligentní kamarádi: „Toužil jsem po rozumných, inteligentních lidech, ale když jsem je potkal, nudili mně a srali tak a natolik, že jsem se pokaždé instinktivně odpoutal dřív, než jsem si jich vůbec stačil všimnout.“ (s. 61) A pak své antipatie diferencuje. Vadí mu omezenci, závistivci, vadí mu -  jak přiznává v rozhovoru v Reflexu - lhostejnost, z té vlastně plyne ten konec světa, který nese kniha v názvu. Lhostejnost jako průvodní znak dnešní doby souvisí s bezohledností. To se vztahuje na chování většiny obyvatelstva této planety.  „Celé národy měly sklon provádět si navzájem klukoviny. Trefit někoho hovnem. Dostat do hlavy šutrákem. Pokusit se vykolejit vlak, pak dostat na prdel a s nudlí u nosu se zmateně omlouvat. Mezi škytáním cosi vysvětlovat. Celé národy měly sklon trucovat. Spolčovat se proti slabšímu. Nadávat za rohem. Plivat z okna. Nachcat do prcgumy, mrsknout jí do otevřeného okna a zdrhat. To byl základní, pořád se opakující moment světových dějin. Nebyla nejmenší naděje, že se to změní, a nebyl nejmenší důvod, proč by s to změnit mělo…“ (s. 148/149).

Součástí lidstva jsou ženy, Hakl je vidí jako pěkné potvory, má dost zkušeností k tomu, aby je mohl nenávidět, i když…Opět a znovu se pouští do dalšího vztahu, který končí – v lepším případě – vyhasnutím a rozchodem, v horším případě dlouhotrvající agónií a násilím.

 Ale co vlastně chce? Těžko říct. Snad se to nachází v Indii, kde se odehrává část povídky Láďovo poslední tango. Náplň života je klid… Ale když trvá klid moc dlouho, nedá se život vydržet. Láďa uniká do civilizace, při svém posledním tangu přijde málem o život a vrací se do Čech. A teď jak s tím žít? Naštěstí se u nás musí člověk o sebe starat tím nejpitomějším způsobem – musí chodit do práce a vydělávat peníze. Vypravěč to zkusí v reklamě. Ale vydrží jen chvíli. Ke změně zaměstnání má své důvody. Jsou to kolegové - o jednom z nich poznamenává:„Měl košatou, neustále jitřenou fantazii. Ta ještě znásobovala to, co tak jako tak denně posiloval chlastem: divukrásný, k dokonalosti vycizelovaný stihomam. Bez ustání musel sobě a všem dokazovat, jak je inteligentní. Chcípal hrůzou, že přijde den, kdy přestane být vtipný a zábavný.“  (s. 199), jeho šéf („Začínal jsem je pomaloučku poznávat, ty blahosklonné, samolibé huby, ty třicetileté šéfy, kteří ke svému životu za každou cenu potřebují, aby někomu byli sympatičtí. A nejvíc tomu, kdo je na nich závislý. Ale jakmile mají dojem, že toho dosáhli, potřebují se zase honem ujistit, že jim to nic neubralo na schopnosti kdykoliv ho zamáčknout. Člověk je zajímá, jenom když je na skřipci. Jakmile není ochoten si na ten skřipec sám vylézt, okamžitě se ho zbaví.“ s. 198) a nakonec samotná práce („Sloužili jsme nádhernému, lesklému kašparu totální stylizace. Kašparu, na kterého se muselo mluvit zvláštním šišlavým, šroubovaným, důsledně předestilovaným jazykem, jinak hrozilo, že by mohl dostat psotník, mohl by se začít svíjet, mlátit sebou o nábytek, padnout na zem, dávit žaludeční šťávy a mečet:“Já nerozumím, já nerozumím…“ s. 199). A po odchodu z reklamní agentury znovu do kolotoče chlastu, kamarádů, ženských…

Vypadá to, že Haklovy texty nejsou o ničem jiném (tedy o chlastu, ženských a beznaději). Opravdu, jen co se toho vypije mezi řečí. Asi by jeho povídky opravdu nebyly než obvyklé hospodské kecy, jenže pak se najednou z proudu téměř neuvěřitelných příhod vyloupne metafora, která vás uzemní: „Hlavou mi táhly chuchvalce vaty. Obrovská prostěradla nic neznamenajících keců se vzdouvala od obzoru k obzoru. Město skřípalo, kymácelo se a plulo po zemském povrchu dál a dál. Nikdo pořádně nevěděl, proč žije.“  (s. 82). A ten chlast – i pro něj má Hakl háv z metafory: Johnnie Walker – „Viděl jsem pochodujícího optimistu v cylindru, věčného operetního flamendra na pouti lhostejným vesmírem.“ (s. 131)

A potom Praha – to je taky námět k zamyšlení. Hakl jmenuje místa, kde seděl a pil, různé pražské čtvrti, kde se pohyboval. Ripellinova magická Praha se Haklovi zúžila na součet hospod a spojnic mezi nimi, ale i tak je ta procházka krásná: “Stanuli jsme nad městem. V dálce, v magnetické hlubině soumraku se pomalounku otáčela neonová Bílá labuť. Jiskry světel plápolaly ve zředěném inkoustu pražské tmy.“ (s. 33) Ožívají před námi kouty spíš hrabalovské, než ty nablýskané, místa prodchnutá kulturou hospodských bigbítů a zastávek opileckých tahů než Praha moderní architektury a byznisu. Praha jako živé místo, v některých částech nezničitelná přes všechny kotrmelce dějin, režimů a ekonomických experimentů.

Autorova pozice není než rezignace. Smělá, přiznávající si svoje slabosti, ale s vědomím toho, že se nenechá manipulovat nikým a ničím, a pokud ano, tak jen chvíli. Ale je to opravdu rezignace a navíc věčný pocit outsidera: „Uvědomil jsem si, že budu vždycky, ať už se v budoucnu octnu na kterékoliv straně, vždycky budu latentní dezertér. Zaboha se mi nepodaří patřit ani k těm, ani k těm, a hlavně ne tehdy, až o to začnu doopravdy stát, unaven těm obtížnými raply, se kterými jedinými si umím porozumět, a k smrti unaven těmi ostatními, těmi vylízanými pazdráty, které zajímá jen a jen to, jestli s nimi ten druhý v dané chvíli souhlasí.“ (s. 148)

V Haklově tvorbě bychom zaslechli ozvuky Bukowského, litanie Célina, ale přece jenom je v jeho povídkách víc toho slovanského šíleného smutku, chandry a splínu.

Je to bezvýchodné a dost tomu napomáhají i černobílé ilustrace Borise Jirků. I to je zvláštní, knihy s ilustracemi vycházejí tak zřídka…Nakladatelé nehodlají ve svých stísněných finančních podmínkách prodělávat a každá investice navíc – tedy také ilustrace – by vydávání jenom komplikovala. Jirků jako by po Márquezovi a Rusech (Bulgakov a Charms) zase našel svého autora – Haklův depresivní a pesimistický svět se k jeho kresbám a malbám bílou na černém podkladu hodí. Navíc se Jirků vrací ke starému stylu, opustil své špičaté postavy a máme tu zase ony expresivní fantomy v pomyslném interiéru vyznačeném úběžníky chudých interiérů.

Takže, přátelé, nemáte-li co číst, nabízí se Emil Hakl. Dobrou chuť!

Hakl, Emil: Konec světa, Argo 2001, ilustroval B. Jirků

pondělí, 25. února 2002