Rudiš Jaroslav: Nebe pod Berlínem, 2003

Ceněná kniha mladé generace. Vypráví v ich formě o třicátníkovi, který uteče z Čech před ženskou a zkouší v Berlíně založit kapelu a nějak tam žít. Zpočátku se živí hrou na kytaru v metru – asi to opravdu dělal, protože je tam spousta velmi přesvědčivých údajů o tom, kdy a kde je nejlépe hrát. To vše doplněno žebříčkem nejoblíbenějších písní, hlavně tam figurují Bob Dylan a Beatles.

Seznámí se s Katrin, najde kamaráda Pancho Dirkem s kterým založí kapelu U-bahn. (U-bahn, Nesnesitelná hořkost bytí. Hudba pro živé a mrtvé. Kapela skutečně existovala, na předsádce je přetištěn program nějakého kubu, kde U-bahn hráli). Hudba je inspirována Iggy Popem, punkem, Kunderou (viz podtitul, což je parafráze na Kunderův román Nesnesitelná hořkost bytí). Další údaj o zaměření kapely není zbytečná ozdoba – hudba pro živé a mrtvé to opravdu je.

Berlínská podzemní dráha (U-bahn a S-bahn) je svět sám pro sebe. Především jsou s tímto světem spojeni zaměstnanci dráhy, ale i jinak má pro město zvláštní význam – jako dopravní tepna, místo setkání i sebevražd. U-bahn také spojoval východní a Západní Berlín i v době, kdy bylo Německo rozděleno. Fenomén rozděleného státu a osudů mnoha lidí je námětem hovorů s mnoha lidmi.

Vypravěč se seznamuje s otcem Katrin, který dělá na U-bahnu strojvůdce a po několika setkání s dalšími mašinfíry objevuje spojitost a zvláštní svět, kde koexistují živí i mrtví sebevrazi nebo oběti neštěstí v U-bahnu.

Jeden ze sebevrahů nebo obětí dráhy, Bertrám, se pravidelně objevuje na koncertech U-bahnu a v závěru zorganizuje koncert na opuštěném podzemním nástupišti. Akce má obrovský úspěch, objeví se tam dokonce dva televizní štáby a kapela dostane nabídku nahrávací společnosti. Musí ovšem změnit aranže, což znamená konec punkrocku, jak ho chtěl dělat vypravěč a bubeník zvaný Atom. Pancho to ovšem bere jako příležitost a chce vyhovět. Další osudy kapely jsou tedy nejisté.

Katrin získá stáž v milovaném Islandu, což pro dvojici znamená půlrok odloučení. I tady je budoucnost otevřena.

Nebe pod Berlínem je vyrovnaný pohled skutečně nové generace mladých lidí na skutečnost. Jejich pohled je nesentimentální, ale také ne cynický – je to realistické vidění světa se sny a ideály. Minulost je za námi, před námi je vše otevřeno.

Když srovnám ceněné romány (Hůlová Paměť mojí babičce, Andronikova Zvuk slunečních hodin), musím Rudiše cenit mnohem výš. U Hůlové to vypadá, že mongolské reálie použila jen pro vyprávění o české zkušenosti (z nepřesností ji usvědčuje řada lidí). Andronikova, nepochybně sečtělá, napsala velký společenský román o baťovci v první republice a za války. Nejcennější je vyprávění o práci v Indii, zbytek je sporný (koncentrák, všechno dobře vyčteno). Rudiš vyniká upřímností a poctivostí ve výpovědi, to se pozná.

9. 8. 2003 

pondělí, 25. února 2002