VLADIMÍR WAGNER
home

BÁSNĚ JEN TAK

 

Ikaros

Nepoletím jako otec

mezi azurem a zlatem

nebudu se snažit

o rovnováhu

 

Poletím až ke zlatu

i když za to zaplatím

 

Aspoň jednou se dotknout ohně

 

 

Majerovy brzdové tabulky

Zdálky zní naléhavý hlas

plaché dívky

zvuk klarinetu přivolává tmu

vlhkých lesů

tiše bubnuje déšť

na tenkou stříšku

 

Já jenom vím že tady jsou

 

 

Jak jde čas

Jaro

To je černá, bílá a zelená

kalužinky se srpkem mrazu

konečně světlo v očích

 

20. 12. 2002

Léto

Pozlacená země pukající vedrem

jdeš s roztaženýma rukama

slunce tebou protéká

je léto

 

Podzim

Voda tak studená

až to bolí

nohy ti uřízla ledová kosa

v místech, kde končí hladina

niklový odlesk tě neoslepí

smuteční vrby zametají hladinu

a tiše mží

je podzim

 

8. 1. 2003

Zima

Namodralý soumrak pomalu stříbří větve

všechno křehne láme se do běla

dech zastírá pohled do krajiny

 

Pláň ruší jen rozmazané tečky keřů

stavení schoulené pod strání

je tu člověk z komína stoupá pramínek kouře

slabší než ptačí pípnutí

 

Všechno se sladilo do šedivé modré bílé

a také červené – tak kde hoří oheň

 

8. 7. 2003

Křídla léta

Ještě jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout

ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa

ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka

před sebou tolik volna že ho nespočítáš

protože jakmile začneš počítat už ho nemáš

ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá

barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat

pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých

to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu

 

Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené

ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco

přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy

někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo

ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje

 

Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic

začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život

vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje

 

ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni

v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker

a pak náhle zmizí

 

jako všechno

 

Déšť

Nostalgicky odpadají slzy

z konců větviček

Pramínky rýsují cesty

v šedi omítky.

Cesty, které nikam nevedou.

Ztrácím naději,

že to má smysl

že je něco přede mnou

že je něco za mnou.

Už aby přestalo pršet.

 

Malířům

Bohuslavu Reynkovi

Ráno vstal nakrmil králíky a zatopil

v hrnci tiše bublají brambory

teď sedí tiše u kamen

a ryje další desku

 

V teple se choulí kočička

asi ví že ji kreslíte

zatímco se surová zima dobývá

do zchátralého statku

 

Jak daleko je vlídná Francie

slunce víno láska poezie

to všechno je pryč proč vzpomínat

večer oživíte starý lis

 

A v něm tlačeny a drceny

sténají měděné desky

otiskují na papír zimu zvířátka

krajinu a smutnou Pietu

 

Na každém tisku je kapka krve

 

Petru Veselému

Nikdy nezapomenu na tichý hlas

když vysvětloval nevysvětlitelné

za slovy bylo skryto víc

než jsme tehdy tušili

Obrazy udělané z ničeho

bílá v bílé na bílé

a pak už ani to ne

jen v bílé otvor jinam

kde je možná grál

 

Kamilu Lhotákovi

Už navždy se budu dívat na dřevěné ohrady

vašima očima

očima které objevily něhu smutek melodii

starých věcí

 

Pro všechny časy zůstávají ve mně jako tajemství

slova Mobil Oil Orange Pekoe…

Už navždy mi splývají s prachem dálkou

vůní benzinu a oleje a neznáma

 

Odvážně kráčí chlapeček

hledá zatoulaný míček

zdálky ho pozoruje

maminka plná obav

 

Jednou vyroste

a vzletí se žlutým balónem

zkusí plout pod hladinou moře

s kapitánem Nemem

naplní si všechny dětské sny

které jste nakreslil namaloval

a zpřítomnil

 

Jen malíř s duší dítěte

otevřený zvídavý

dychtící

může pochopit jiné

Už vím co vás spojuje

s Šímou Chitussim Lichtensteinem

 

6. 1. 2003

Josefu Jírovi

Na obraze je váš ateliér

odrážíte se oknech

a nad vámi se vznáší Malá Skála

s panteonem osobností

Nechal ho vybudovat

Zachariáš Röhmisch

Vaše obrazy mají cosi z mých dětských let

smutek dávno zmizelých věcí

smutek toho, co jsem nenaplnil

smutek toho, o čem jsem snil

vracíte mi jistotu

že věci jdou dělat nedokonale

ale je to

gotická dokonalost v nedokonalosti

protože je všechno děláno s láskou

z lásky k věcem

 

Všechny ty hrbaté čáry křivé hvězdy

jen od ruky, kterou vede cit

zborcené kruhy jsou mi blízké

to je moje pojetí světa

v němž se cítím dobře

 

Rovná je čára podle pravítka

víc se mi líbí roztřesená

protože je vedena dechem

tepem srdce

ale o to pravdivější

 

Pane Jíro

pasty na vašich obrazech

to je srdce krev žluč kosti vytlačené na plátno

ve vašich stokrát přemalovaných plátnech

vidím snahu dobrat se k unikajícímu nestálému

neuchopitelnému

dobrat se jistoty v nejistotě tvorby

protože není soudce který by řekl

to je správné

 

Ten soudce jste vy sám

a jste na to sám

proti všem a proti všemu

 

Ty vaše malby na skle

jak naivní! řekl by kritik

ale to by se vysmíval

všem naivním malířům

kteří netvoří ani pro peníze ani pro slávu

ale protože musí

Tak jako musíte vy

 

Pane Jíro

ty vaše obrazy neobrazy

ani malba ani grafika ani řezba

tak od všeho něco

protože všechno nevyjádříte barvou

a tak to zkusíte vyřezat

ale ani to není ono

tak to vytisknete

a tu vytisknutou desku domalujete

 

Stovky hřebíčků zatlučených

drobnými údery kladívka

tiše tepe jako kapky na plechové střeše

jak drobné cinkání zvonu ze vzdáleného kostela

vytváří krajkoví jako na parádních ubrusech

v pokojích vašeho chudého kraje

na ubrusech jednou za rok prostřených

na velké svátky

Velikonoce Vánoce Hod Boží vánoční

 

Pane Jíro

když vidím vaše staré dveře

z jedné strany Jákobův sen

a z druhé zlaté tele

které má v nose kroužek

starou petlici

a celé je pobito hřebíčky

polepeno mincemi

staré dveře

opracované časem

s patinou práce

skláním se před nimi

 

Ty vaše hřebíčky

po stovkách lemující rámy obrazů

hřebíčky v proužcích plechu

plechu porytého obrazy

to není obraz to je báseň

stejná jakou se tu pokouším napsat

 

 

Hospodské, o víně a tak…

 

15. 1. 2003

V hospodě po jedenácté večer

V dusné žluti nebylo slyšet slova

vlastního ni cizího

Chlad nabízela jen modř za okem

než ji porušilo skřípění brzd

a ve tmě zažhnula varovně červená

Tady jde o život

Vypadni dokud máš čas

 

Vinohrady

Krok za krokem

mizí za obzorem

potrhaných listů sloupořadí

 

Hrdě jak vojáci

stojí hlavy v zákrytu

Ne, bitva nebude

i když poteče červené

a bílé taky

 

Bílé

Koušeš víno

kapička zlata na dně tě oslepuje

cítíš zemi, vítr, déšť

chutnáš slunce

vidíš okoralý chléb rukou

v každé rýze země dřevo vzduch voda

oheň tiše plápolá v každém pohárku

Na zdraví

 

Červené

Dřevo vítr a déšť

zklidněná krev z tepny

ale přesto

na podzim hlavy krvácí

mezi prsty kapka krve

je sladká

Na zdraví

 

Ve sklepě

Na klenbě narůstá černý mech

hebký a sametový

nebezpečně svůdný

 

hladím ho špičkami prstů

a odlupuji mince

které tam nechali naivní návštěvníci

 

Vlhko a plíseň

zázraky ze kterých se rodí víno

 

28. 12 2003

Bdělý sen

Tak, na pomezí bdělosti a spánku

začínám snít o dětství

jeví se mi dnes jako zahrada zázraků

jako nekonečný svátek plný překvapení

radostí, vůní, barev a štěstí

Jeví se tak i když vím

že je to iluze

iluze na prahu dalšího životního cyklu

na prahu, kdy se život zlomil

a spěje už jen ke konci.

 

Jako bych se snažil zadržet běh dní

jako by to vzpomínání mělo způsobit zázrak

že se všechno vrátí

vlastně já v zázrak nedoufám i když se dějí

dnes a denně

 

Ale snažím se něco v sobě vyvolat

a nevím jak to udělat

snad jen v tom polospánku polobdění

kdy si neříkám, jestli to má smysl

smysl má snad to psaní

samo o sobě

 

Není to jen dětství, jsou to všechny příjemné okamžiky

které jsem zažil

které jsem zažil s jinými

a nebo jen sám pro sebe

ale vím, že jsou a zkouším je znovu vyvolat

 

Jsou to snad jediné věci, které mě drží

abych neutekl nezbláznil se neřekl

že už nic nedělám

 

Možná bych na to měl právo

 

Kolikrát jsem v životě už něco prohrál

zdá se mi, že je to přehlídka proher

celá šňůra pokusů vymanit se ze sebe

a pak zase upadám do apatie v zaměstnání

které mě vysává, děsí, unavuje

kde se snažím občas něco říct

ale nejsou tu uši slyšící, oči vidící

jen občas a to je málo

to mi nestačí

nestačí, protože znovu zjišťuji

jak jsem na to všechno sám

 

Vím,

stačí jeden a já budu zachráněn

ale někdy mi to připadá

že ani ten jeden není

 

Vím,

chci toho moc.

Chci pracovat, aby to mělo smysl

chci pracovat s dušemi spřízněnými

a navíc bych chtěl ještě milovat

Jen nemít ten blbej pocit, že blednu

ztrácím se a nedělám nic

než opakuju starý pravdy bez obsahu

jestli je to pravda, já ji musím oživit

tím, co jsem si z toho sám vzal

jinak nemá smysl, co učím

ani že učím

 

31. 12. 2003

Zátiší, které nemohu namalovat

 

Nemohu malovat a tak píšu

o tom co bych maloval

kdybych malovat mohl

 

Spíš pocit než tvary

spíš náladu než barvy

Do kruhu svítí petrolejka

v tom světle vidím knížku a ubrus

pod ní shrnutý

sklenka vína v níž hoří tichý oheň

a tužka na poznámky

 

Co nevidím je spousta knih

všude okolo

myšlenky svázané do archů

uložené k kdykoliv k užití

 

Nevidím okno,

za nímž se snáší soumrak

soumrak s rudou nitkou přes obzor

nitkou spojující nebe s domy

a osamělým parkem

 

Cestičky pokryla šedivá modř

jen zbytky sněhu svítí z posledních sil

ubývá světla

Zima snad neskončí

 

Jen pár kroků a park končí

končí i ulice plná secesních domů

něžně tajemných

s tmavými ústy vchodů

začernalými nárožími

 

V dáli hřmotí tramvaj

míří pryč

do spleti dalších ulic a náměstí

tohoto velkého města

 

Někdy mám pocit, že jsem už na konci

za travnatým vrškem se zdvihají další domy

a další a další

V černé a šedomodré se zažíhají žluté lucerny a okna

v každém jeden život

 

8. 7. 2003

Křídla léta

Ještě jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout

ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa

ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka

před sebou tolik volna že ho nespočítáš

protože jakmile začneš počítat už ho nemáš

ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá

barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat

pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých

to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu

 

Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené

ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco

přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy

někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo

ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje

 

Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic

začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život

vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje

 

ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni

v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker

a pak náhle zmizí

 

jako všechno