BÁSNĚ JEN TAK
Ikaros
Nepoletím jako otec
mezi azurem a zlatem
nebudu se snažit
o rovnováhu
Poletím až ke zlatu
i když za to zaplatím
Aspoň jednou se dotknout ohně
Majerovy brzdové tabulky
Zdálky zní naléhavý hlas
plaché dívky
zvuk klarinetu přivolává tmu
vlhkých lesů
tiše bubnuje déšť
na tenkou stříšku
Já jenom vím že tady jsou
Jak jde čas
Jaro
To je černá, bílá a zelená
kalužinky se srpkem mrazu
konečně světlo v očích
20. 12. 2002
Léto
Pozlacená země pukající vedrem
jdeš s roztaženýma rukama
slunce tebou protéká
je léto
Podzim
Voda tak studená
až to bolí
nohy ti uřízla ledová kosa
v místech, kde končí hladina
niklový odlesk tě neoslepí
smuteční vrby zametají hladinu
a tiše mží
je podzim
8. 1. 2003
Zima
Namodralý soumrak pomalu stříbří větve
všechno křehne láme se do běla
dech zastírá pohled do krajiny
Pláň ruší jen rozmazané tečky keřů
stavení schoulené pod strání
je tu člověk z komína stoupá pramínek kouře
slabší než ptačí pípnutí
Všechno se sladilo do šedivé modré bílé
a také červené – tak kde hoří oheň
8. 7. 2003
Křídla léta
Ještě jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout
ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa
ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka
před sebou tolik volna že ho nespočítáš
protože jakmile začneš počítat už ho nemáš
ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá
barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat
pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých
to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu
Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené
ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco
přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy
někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo
ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje
Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic
začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život
vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje
ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni
v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker
a pak náhle zmizí
jako všechno
Déšť
Nostalgicky odpadají slzy
z konců větviček
Pramínky rýsují cesty
v šedi omítky.
Cesty, které nikam nevedou.
Ztrácím naději,
že to má smysl
že je něco přede mnou
že je něco za mnou.
Už aby přestalo pršet.
Malířům
Bohuslavu Reynkovi
Ráno vstal nakrmil králíky a zatopil
v hrnci tiše bublají brambory
teď sedí tiše u kamen
a ryje další desku
V teple se choulí kočička
asi ví že ji kreslíte
zatímco se surová zima dobývá
do zchátralého statku
Jak daleko je vlídná Francie
slunce víno láska poezie
to všechno je pryč proč vzpomínat
večer oživíte starý lis
A v něm tlačeny a drceny
sténají měděné desky
otiskují na papír zimu zvířátka
krajinu a smutnou Pietu
Na každém tisku je kapka krve
Petru Veselému
Nikdy nezapomenu na tichý hlas
když vysvětloval nevysvětlitelné
za slovy bylo skryto víc
než jsme tehdy tušili
Obrazy udělané z ničeho
bílá v bílé na bílé
a pak už ani to ne
jen v bílé otvor jinam
kde je možná grál
Kamilu Lhotákovi
Už navždy se budu dívat na dřevěné ohrady
vašima očima
očima které objevily něhu smutek melodii
starých věcí
Pro všechny časy zůstávají ve mně jako tajemství
slova Mobil Oil Orange Pekoe…
Už navždy mi splývají s prachem dálkou
vůní benzinu a oleje a neznáma
Odvážně kráčí chlapeček
hledá zatoulaný míček
zdálky ho pozoruje
maminka plná obav
Jednou vyroste
a vzletí se žlutým balónem
zkusí plout pod hladinou moře
s kapitánem Nemem
naplní si všechny dětské sny
které jste nakreslil namaloval
a zpřítomnil
Jen malíř s duší dítěte
otevřený zvídavý
dychtící
může pochopit jiné
Už vím co vás spojuje
s Šímou Chitussim Lichtensteinem
6. 1. 2003
Josefu Jírovi
Na obraze je váš ateliér
odrážíte se oknech
a nad vámi se vznáší Malá Skála
s panteonem osobností
Nechal ho vybudovat
Zachariáš Röhmisch
Vaše obrazy mají cosi z mých dětských let
smutek dávno zmizelých věcí
smutek toho, co jsem nenaplnil
smutek toho, o čem jsem snil
vracíte mi jistotu
že věci jdou dělat nedokonale
ale je to
gotická dokonalost v nedokonalosti
protože je všechno děláno s láskou
z lásky k věcem
Všechny ty hrbaté čáry křivé hvězdy
jen od ruky, kterou vede cit
zborcené kruhy jsou mi blízké
to je moje pojetí světa
v němž se cítím dobře
Rovná je čára podle pravítka
víc se mi líbí roztřesená
protože je vedena dechem
tepem srdce
ale o to pravdivější
Pane Jíro
pasty na vašich obrazech
to je srdce krev žluč kosti vytlačené na plátno
ve vašich stokrát přemalovaných plátnech
vidím snahu dobrat se k unikajícímu nestálému
neuchopitelnému
dobrat se jistoty v nejistotě tvorby
protože není soudce který by řekl
to je správné
Ten soudce jste vy sám
a jste na to sám
proti všem a proti všemu
Ty vaše malby na skle
jak naivní! řekl by kritik
ale to by se vysmíval
všem naivním malířům
kteří netvoří ani pro peníze ani pro slávu
ale protože musí
Tak jako musíte vy
Pane Jíro
ty vaše obrazy neobrazy
ani malba ani grafika ani řezba
tak od všeho něco
protože všechno nevyjádříte barvou
a tak to zkusíte vyřezat
ale ani to není ono
tak to vytisknete
a tu vytisknutou desku domalujete
Stovky hřebíčků zatlučených
drobnými údery kladívka
tiše tepe jako kapky na plechové střeše
jak drobné cinkání zvonu ze vzdáleného kostela
vytváří krajkoví jako na parádních ubrusech
v pokojích vašeho chudého kraje
na ubrusech jednou za rok prostřených
na velké svátky
Velikonoce Vánoce Hod Boží vánoční
Pane Jíro
když vidím vaše staré dveře
z jedné strany Jákobův sen
a z druhé zlaté tele
které má v nose kroužek
starou petlici
a celé je pobito hřebíčky
polepeno mincemi
staré dveře
opracované časem
s patinou práce
skláním se před nimi
Ty vaše hřebíčky
po stovkách lemující rámy obrazů
hřebíčky v proužcích plechu
plechu porytého obrazy
to není obraz to je báseň
stejná jakou se tu pokouším napsat
Hospodské, o víně a tak…
15. 1. 2003
V hospodě po jedenácté večer
V dusné žluti nebylo slyšet slova
vlastního ni cizího
Chlad nabízela jen modř za okem
než ji porušilo skřípění brzd
a ve tmě zažhnula varovně červená
Tady jde o život
Vypadni dokud máš čas
Vinohrady
Krok za krokem
mizí za obzorem
potrhaných listů sloupořadí
Hrdě jak vojáci
stojí hlavy v zákrytu
Ne, bitva nebude
i když poteče červené
a bílé taky
Bílé
Koušeš víno
kapička zlata na dně tě oslepuje
cítíš zemi, vítr, déšť
chutnáš slunce
vidíš okoralý chléb rukou
v každé rýze země dřevo vzduch voda
oheň tiše plápolá v každém pohárku
Na zdraví
Červené
Dřevo vítr a déšť
zklidněná krev z tepny
ale přesto
na podzim hlavy krvácí
mezi prsty kapka krve
je sladká
Na zdraví
Ve sklepě
Na klenbě narůstá černý mech
hebký a sametový
nebezpečně svůdný
hladím ho špičkami prstů
a odlupuji mince
které tam nechali naivní návštěvníci
Vlhko a plíseň
zázraky ze kterých se rodí víno
28. 12 2003
Bdělý sen
Tak, na pomezí bdělosti a spánku
začínám snít o dětství
jeví se mi dnes jako zahrada zázraků
jako nekonečný svátek plný překvapení
radostí, vůní, barev a štěstí
Jeví se tak i když vím
že je to iluze
iluze na prahu dalšího životního cyklu
na prahu, kdy se život zlomil
a spěje už jen ke konci.
Jako bych se snažil zadržet běh dní
jako by to vzpomínání mělo způsobit zázrak
že se všechno vrátí
vlastně já v zázrak nedoufám i když se dějí
dnes a denně
Ale snažím se něco v sobě vyvolat
a nevím jak to udělat
snad jen v tom polospánku polobdění
kdy si neříkám, jestli to má smysl
smysl má snad to psaní
samo o sobě
Není to jen dětství, jsou to všechny příjemné okamžiky
které jsem zažil
které jsem zažil s jinými
a nebo jen sám pro sebe
ale vím, že jsou a zkouším je znovu vyvolat
Jsou to snad jediné věci, které mě drží
abych neutekl nezbláznil se neřekl
že už nic nedělám
Možná bych na to měl právo
Kolikrát jsem v životě už něco prohrál
zdá se mi, že je to přehlídka proher
celá šňůra pokusů vymanit se ze sebe
a pak zase upadám do apatie v zaměstnání
které mě vysává, děsí, unavuje
kde se snažím občas něco říct
ale nejsou tu uši slyšící, oči vidící
jen občas a to je málo
to mi nestačí
nestačí, protože znovu zjišťuji
jak jsem na to všechno sám
Vím,
stačí jeden a já budu zachráněn
ale někdy mi to připadá
že ani ten jeden není
Vím,
chci toho moc.
Chci pracovat, aby to mělo smysl
chci pracovat s dušemi spřízněnými
a navíc bych chtěl ještě milovat
Jen nemít ten blbej pocit, že blednu
ztrácím se a nedělám nic
než opakuju starý pravdy bez obsahu
jestli je to pravda, já ji musím oživit
tím, co jsem si z toho sám vzal
jinak nemá smysl, co učím
ani že učím
31. 12. 2003
Zátiší, které nemohu namalovat
Nemohu malovat a tak píšu
o tom co bych maloval
kdybych malovat mohl
Spíš pocit než tvary
spíš náladu než barvy
Do kruhu svítí petrolejka
v tom světle vidím knížku a ubrus
pod ní shrnutý
sklenka vína v níž hoří tichý oheň
a tužka na poznámky
Co nevidím je spousta knih
všude okolo
myšlenky svázané do archů
uložené k kdykoliv k užití
Nevidím okno,
za nímž se snáší soumrak
soumrak s rudou nitkou přes obzor
nitkou spojující nebe s domy
a osamělým parkem
Cestičky pokryla šedivá modř
jen zbytky sněhu svítí z posledních sil
ubývá světla
Zima snad neskončí
Jen pár kroků a park končí
končí i ulice plná secesních domů
něžně tajemných
s tmavými ústy vchodů
začernalými nárožími
V dáli hřmotí tramvaj
míří pryč
do spleti dalších ulic a náměstí
tohoto velkého města
Někdy mám pocit, že jsem už na konci
za travnatým vrškem se zdvihají další domy
a další a další
V černé a šedomodré se zažíhají žluté lucerny a okna
v každém jeden život
8. 7. 2003
Křídla léta
Ještě jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout
ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa
ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka
před sebou tolik volna že ho nespočítáš
protože jakmile začneš počítat už ho nemáš
ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá
barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat
pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých
to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu
Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené
ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco
přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy
někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo
ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje
Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic
začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život
vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje
ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni
v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker
a pak náhle zmizí
jako všechno