VLADIMÍR WAGNER | |
home |
BÁSNĚ JEN TAK
IkarosNepoletím jako otec mezi azurem a zlatem nebudu se snažit o rovnováhu
Poletím až ke zlatu i když za to zaplatím
Aspoň jednou se dotknout ohně
Majerovy brzdové tabulkyZdálky zní naléhavý hlas plaché dívky zvuk klarinetu přivolává tmu vlhkých lesů tiše bubnuje déšť na tenkou stříšku
Já jenom vím že tady jsou
Jak jde časJaroTo je černá, bílá a zelená kalužinky se srpkem mrazu konečně světlo v očích
20. 12. 2002 LétoPozlacená země pukající vedrem jdeš s roztaženýma rukama slunce tebou protéká je léto
PodzimVoda tak studená až to bolí nohy ti uřízla ledová kosa v místech, kde končí hladina niklový odlesk tě neoslepí smuteční vrby zametají hladinu a tiše mží je podzim
8. 1. 2003 ZimaNamodralý soumrak pomalu stříbří větve všechno křehne láme se do běla dech zastírá pohled do krajiny
Pláň ruší jen rozmazané tečky keřů stavení schoulené pod strání je tu člověk z komína stoupá pramínek kouře slabší než ptačí pípnutí
Všechno se sladilo do šedivé modré bílé a také červené – tak kde hoří oheň
8. 7. 2003 Křídla létaJeště jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka před sebou tolik volna že ho nespočítáš protože jakmile začneš počítat už ho nemáš ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu
Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje
Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje
ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker a pak náhle zmizí
jako všechno
DéšťNostalgicky odpadají slzy z konců větviček Pramínky rýsují cesty v šedi omítky. Cesty, které nikam nevedou. Ztrácím naději, že to má smysl že je něco přede mnou že je něco za mnou. Už aby přestalo pršet.
MalířůmBohuslavu ReynkoviRáno vstal nakrmil králíky a zatopil v hrnci tiše bublají brambory teď sedí tiše u kamen a ryje další desku
V teple se choulí kočička asi ví že ji kreslíte zatímco se surová zima dobývá do zchátralého statku
Jak daleko je vlídná Francie slunce víno láska poezie to všechno je pryč proč vzpomínat večer oživíte starý lis
A v něm tlačeny a drceny sténají měděné desky otiskují na papír zimu zvířátka krajinu a smutnou Pietu
Na každém tisku je kapka krve
Petru VeselémuNikdy nezapomenu na tichý hlas když vysvětloval nevysvětlitelné za slovy bylo skryto víc než jsme tehdy tušili Obrazy udělané z ničeho bílá v bílé na bílé a pak už ani to ne jen v bílé otvor jinam kde je možná grál
Kamilu LhotákoviUž navždy se budu dívat na dřevěné ohrady vašima očima očima které objevily něhu smutek melodii starých věcí
Pro všechny časy zůstávají ve mně jako tajemství slova Mobil Oil Orange Pekoe… Už navždy mi splývají s prachem dálkou vůní benzinu a oleje a neznáma
Odvážně kráčí chlapeček hledá zatoulaný míček zdálky ho pozoruje maminka plná obav
Jednou vyroste a vzletí se žlutým balónem zkusí plout pod hladinou moře s kapitánem Nemem naplní si všechny dětské sny které jste nakreslil namaloval a zpřítomnil
Jen malíř s duší dítěte otevřený zvídavý dychtící může pochopit jiné Už vím co vás spojuje s Šímou Chitussim Lichtensteinem
6. 1. 2003 Josefu JíroviNa obraze je váš ateliér odrážíte se oknech a nad vámi se vznáší Malá Skála s panteonem osobností Nechal ho vybudovat Zachariáš Röhmisch Vaše obrazy mají cosi z mých dětských let smutek dávno zmizelých věcí smutek toho, co jsem nenaplnil smutek toho, o čem jsem snil vracíte mi jistotu že věci jdou dělat nedokonale ale je to gotická dokonalost v nedokonalosti protože je všechno děláno s láskou z lásky k věcem
Všechny ty hrbaté čáry křivé hvězdy jen od ruky, kterou vede cit zborcené kruhy jsou mi blízké to je moje pojetí světa v němž se cítím dobře
Rovná je čára podle pravítka víc se mi líbí roztřesená protože je vedena dechem tepem srdce ale o to pravdivější
Pane Jíro pasty na vašich obrazech to je srdce krev žluč kosti vytlačené na plátno ve vašich stokrát přemalovaných plátnech vidím snahu dobrat se k unikajícímu nestálému neuchopitelnému dobrat se jistoty v nejistotě tvorby protože není soudce který by řekl to je správné
Ten soudce jste vy sám a jste na to sám proti všem a proti všemu
Ty vaše malby na skle jak naivní! řekl by kritik ale to by se vysmíval všem naivním malířům kteří netvoří ani pro peníze ani pro slávu ale protože musí Tak jako musíte vy
Pane Jíro ty vaše obrazy neobrazy ani malba ani grafika ani řezba tak od všeho něco protože všechno nevyjádříte barvou a tak to zkusíte vyřezat ale ani to není ono tak to vytisknete a tu vytisknutou desku domalujete
Stovky hřebíčků zatlučených drobnými údery kladívka tiše tepe jako kapky na plechové střeše jak drobné cinkání zvonu ze vzdáleného kostela vytváří krajkoví jako na parádních ubrusech v pokojích vašeho chudého kraje na ubrusech jednou za rok prostřených na velké svátky Velikonoce Vánoce Hod Boží vánoční
Pane Jíro když vidím vaše staré dveře z jedné strany Jákobův sen a z druhé zlaté tele které má v nose kroužek starou petlici a celé je pobito hřebíčky polepeno mincemi staré dveře opracované časem s patinou práce skláním se před nimi
Ty vaše hřebíčky po stovkách lemující rámy obrazů hřebíčky v proužcích plechu plechu porytého obrazy to není obraz to je báseň stejná jakou se tu pokouším napsat
Hospodské, o víně a tak…
15. 1. 2003 V hospodě po jedenácté večerV dusné žluti nebylo slyšet slova vlastního ni cizího Chlad nabízela jen modř za okem než ji porušilo skřípění brzd a ve tmě zažhnula varovně červená Tady jde o život Vypadni dokud máš čas
VinohradyKrok za krokem mizí za obzorem potrhaných listů sloupořadí
Hrdě jak vojáci stojí hlavy v zákrytu Ne, bitva nebude i když poteče červené a bílé taky
BíléKoušeš víno kapička zlata na dně tě oslepuje cítíš zemi, vítr, déšť chutnáš slunce vidíš okoralý chléb rukou v každé rýze země dřevo vzduch voda oheň tiše plápolá v každém pohárku Na zdraví
ČervenéDřevo vítr a déšť zklidněná krev z tepny ale přesto na podzim hlavy krvácí mezi prsty kapka krve je sladká Na zdraví
Ve sklepěNa klenbě narůstá černý mech hebký a sametový nebezpečně svůdný
hladím ho špičkami prstů a odlupuji mince které tam nechali naivní návštěvníci
Vlhko a plíseň zázraky ze kterých se rodí víno
28. 12 2003 Bdělý sen Tak, na pomezí bdělosti a spánku začínám snít o dětství jeví se mi dnes jako zahrada zázraků jako nekonečný svátek plný překvapení radostí, vůní, barev a štěstí Jeví se tak i když vím že je to iluze iluze na prahu dalšího životního cyklu na prahu, kdy se život zlomil a spěje už jen ke konci.
Jako bych se snažil zadržet běh dní jako by to vzpomínání mělo způsobit zázrak že se všechno vrátí vlastně já v zázrak nedoufám i když se dějí dnes a denně
Ale snažím se něco v sobě vyvolat a nevím jak to udělat snad jen v tom polospánku polobdění kdy si neříkám, jestli to má smysl smysl má snad to psaní samo o sobě
Není to jen dětství, jsou to všechny příjemné okamžiky které jsem zažil které jsem zažil s jinými a nebo jen sám pro sebe ale vím, že jsou a zkouším je znovu vyvolat
Jsou to snad jediné věci, které mě drží abych neutekl nezbláznil se neřekl že už nic nedělám
Možná bych na to měl právo
Kolikrát jsem v životě už něco prohrál zdá se mi, že je to přehlídka proher celá šňůra pokusů vymanit se ze sebe a pak zase upadám do apatie v zaměstnání které mě vysává, děsí, unavuje kde se snažím občas něco říct ale nejsou tu uši slyšící, oči vidící jen občas a to je málo to mi nestačí nestačí, protože znovu zjišťuji jak jsem na to všechno sám
Vím, stačí jeden a já budu zachráněn ale někdy mi to připadá že ani ten jeden není
Vím, chci toho moc. Chci pracovat, aby to mělo smysl chci pracovat s dušemi spřízněnými a navíc bych chtěl ještě milovat Jen nemít ten blbej pocit, že blednu ztrácím se a nedělám nic než opakuju starý pravdy bez obsahu jestli je to pravda, já ji musím oživit tím, co jsem si z toho sám vzal jinak nemá smysl, co učím ani že učím
31. 12. 2003 Zátiší, které nemohu namalovat
Nemohu malovat a tak píšu o tom co bych maloval kdybych malovat mohl
Spíš pocit než tvary spíš náladu než barvy Do kruhu svítí petrolejka v tom světle vidím knížku a ubrus pod ní shrnutý sklenka vína v níž hoří tichý oheň a tužka na poznámky
Co nevidím je spousta knih všude okolo myšlenky svázané do archů uložené k kdykoliv k užití
Nevidím okno, za nímž se snáší soumrak soumrak s rudou nitkou přes obzor nitkou spojující nebe s domy a osamělým parkem
Cestičky pokryla šedivá modř jen zbytky sněhu svítí z posledních sil ubývá světla Zima snad neskončí
Jen pár kroků a park končí končí i ulice plná secesních domů něžně tajemných s tmavými ústy vchodů začernalými nárožími
V dáli hřmotí tramvaj míří pryč do spleti dalších ulic a náměstí tohoto velkého města
Někdy mám pocit, že jsem už na konci za travnatým vrškem se zdvihají další domy a další a další V černé a šedomodré se zažíhají žluté lucerny a okna v každém jeden život 8. 7. 2003 Křídla léta Ještě jednou seběhnout z kopce s rukama roztaženýma jako bych chtěl vzlétnout ještě jednou dýchat pryskyřici létem rozpáleného lesa ještě jednou se zalykat zeleným chladem rybníka před sebou tolik volna že ho nespočítáš protože jakmile začneš počítat už ho nemáš ptát se proč nemá smysl jako nemá smysl žlutá červená a bílá barvy prostě jsou a to je všechno co dál vysvětlovat pro a proti jsou argumenty dospělých rozumných a starých to už radši nic a smrt a černou modrou a tmu
Ještě jednou vidět hvězdy na dosah ruky a přece nekonečně vzdálené ještě jednou zkusit chytit povětroně a přát si honem něco přát si to hned protože jsou věci které mají smysl teď ne někdy někdy je nikdy někdy potom je nikdy potom platí buď a nebo ano ne to je jasné krásné nedospělé a moje
Ještě jednou něco chtít něco mít před sebou a za sebou nic začít od ničeho netáhnout za sebou hromadu vzpomínek zbytečností pitomej život vinu nevinu a já nevím co ještě – to všechno zdržuje
ještě jednou cítit dřevo praskající v ohni v ohni, který se rozprskne v tisíce jisker a pak náhle zmizí
jako všechno
|