VLADIMÍR WAGNER
home

Betonové květy

„Zase jsem zaspal,“ mručel Pavel a rozespalý a pomačkaný se v rychlosti oblékal.  Na snídani můžu zapomenout, hlavně, abych to stihl. Hodinky do kapsy (natáhnu si je později) a dobíhal autobus. Řidič ze slušnosti počkal, Pavel naskočil do zadních dveří a uvelebil se na sedadle. Rozhlédl se rychle, jestli někde neuvidí nějakého známého, ale tahle sestava cestujících byla nějaká jiná. No nic, stejně je to jedno, já jen tak, myslel si pro sebe a koukal z okna.

Zima ještě zdaleka neskončila a na silnicích se válely zbytky sněhu, obloha jen trochu zešedla a do očí bodaly světla výbojek. Autobus se s vrčením vyhrabal do kopce a nabral další cestující.

„Divný,“ pomyslel si Pavel “vždycky tu nastupuje taková stará paní v pleteném baretu, dnes to nestihla? Je nemocná?“ Řidič zabočil za křižovatkou doprava a sjížděl k železničnímu podjezdu. Pavel si teprve teď vzpomněl na hodinky, vylovil je z kapsy a popaměti provlékal řemínek do přezky. Mrknutím zkontroloval čas a trochu se zamračil. „Kdy ten autobus jel od nás? V 7.15 mi ujel a pak jede v 7.22. Tenhle má nějaký nezvyklý mezičas. Ale co se starám, stejně jezdí podle plotu.“

V podjezdu byla tma tmoucí a Pavel se ani nepokoušel vytáhnout knížku. Stejně to nemá na tu chvilku ani cenu, nic bych nepřečetl. Koukal dál z okna a s mírným znepokojením zjistil, že autobus zahýbá za podjezdem doprava.

„To přece nejde, tam je staveniště!“ pomyslel si s údivem a narovnal se v sedadle. Snažil se prohlédnout tmu, ale moc se to nedařilo. Autobus poskakoval po rozbité silnici a cestující se drželi vší silou. Řidič ještě zpomalil a sunul se krokem kolem podivného objektu.

Do výše osmi metrů trčel k obloze bílý sloup. Na konci se rozevíral do obrovitého květu, ze kterého trčely ocelové pruty jako pestíky neznámé rostliny. Vlevo od silnice se objevil další, ještě vyšší a za ním v pomalu ustupující tmě svítil ještě jeden. Pavel si s údivem přiznal, že něco takového neviděl. Sloupy mu připomínaly něco cizokrajného, egyptského a jaksi nepatřičného v této krajině. Řada sloupů navíc svědčila o promyšleném záměru a gigantických rozměrech stavby – ať už to mělo být cokoliv.

Z údivu ho probralo zhoupnutí na nějakém výmolu. Autobus se před dalším starým železničním mostem stočil doleva a s ponurým vrčením sjel až ke konečné.

Pavel vystoupil a chystal se to vzít zkratkou. Zarazila ho další věc – spolu s ním vystoupilo pár cestujících zachumlaných v rozměrných kabátech. Jen co předběhl autobus a obezřetně směřoval k metru, viděl, jak cestující směřují zpět do autobusu. Řidič počkal, až Pavel přeběhne silnici a otočil vůz do protisměru. Vzápětí se vracel na místo betonových květů, odkud před chvílí přijel.

V Pavlovi to hrklo. Co to mělo být? Proč se vrací?

Ale pospíchal a tak se tomu nijak zvlášť nevěnoval. Za pár dnů se rozhodl, že si trasu autobusu zopakuje. Chtěl se na betonové květy podívat ještě jednou, v klidu a v denním světle. Tušil sice, že ztratí část ze svého tajemství, ale právě to ho pohánělo. Půjdu se projít do města a vezmu to tentokrát pěšky. Cesta přes kopec byla v tom mrazivém ránu docela příjemná. Potkal jen pár důchodců venčící pejsky a jakéhosi flámu. Cestu si zkrátil přes park, mlčenlivý v této hodině. Ticho rušilo jen pleskání křídel a občasné zakrákorání vran. Vyšel z parku na hlavní a zamířil pod železniční most. V ranní mlze leželo město jako pod pokličkou, ale nad přikrývkou čněly do výše bílé květy. Pavel se jich nedopočítal, mizely kdesi v dálce. Minul plot a chtěl zabočit doprava. Ale nešlo to. Cestu uzavírala kovová brána. Uviděl mezeru v rozbitém pletivu a snažil se tudy protáhnout. Když byl v půli, vynořil se z mlhy strážný zachumlaný v rozměrném šedivém kabátu. „Hele, mladej, nevidíte to?“ a ukázal na rozměrnou plechovou tabuli se známým textem, že na staveniště je vstup zakázán atd. Pavel viděl, že to takhle nepůjde. Spěšně se vyvlékl a sešel ke křižovatce mířící do centra. Jakmile se ocitnul o pár metrů níž, zakryla mu zeď pohled na sloupy. Rozmrzele strčil ruce do kapes a pomalu se ztrácel v bílém mléce.

To už věděl, že jsou sloupy součástí železničních staveb a ponesou část trati. Ale tato skutečnost ho nijak neuspokojovala. Zdaleka nevysvětlovala tajemství ranního autobusu, podivné cestující, nemožnou trasu.

Ani nevěděl, jak se má na tuhle zkušenost dívat. V jednom ohromujícím okamžiku nahlédl do srdce tajemství. Nejvíc mu vadilo, že nevěděl, proč on směl nahlédnout a jiní ne. Proč mohl jen jednou a pak se to už nemohlo opakovat. Tohle je tedy tajemství?

Potkalo ho něco výjimečného a všiml si toho, až to nemohl zopakovat.

Vladimír Wagner, 2006