Lagweilovo dědictví

S Honzou Martínkem jsem se znal od čtyř let, když jsme se přestěhovali do B. Chodili jsme na základce do stejné třídy. Neseděli jsme spolu v lavici, ale stýkali jsme se. Honza vypadal jako mohutný, nemluvný medvídek. Modrooký blonďáček, pečlivě učesaný od starostlivé maminky, se vzorným pořádkem v aktovce. Tam se nikdy neválel zmuchlaný posmrkaný kapesník nebo zbytky loňské svačiny. Učitelky ho měly docela rády, nezlobil a nevymýšlel lumpárny. Dělal ale věci, které hraničily se školním řádem. Vzpomínám, jak jsme si zapomněli stravenky – a to bychom byli bez oběda. Honza během dějepisu nakreslil stravenky pastelkami.Vyhrál si s písmem (i jinak měl pěkné, úpravné sešity – ne jak většina žáků). Vzorně narýsované okraje, pečlivě podtrhaný text.  Aby stravenky nevypadaly tak čerstvě, různě je zohýbal a vynalézavě patinoval. Kuchařky nic nepoznaly. Honza si spravoval sám hračky, ale takovým zvláštním způsobem. Měl malý dřevěný vláček s vagonky spojené magnety. Když jeden z magnetků vypadl, přehodil vagonek na konec vláčku. Do díry umístil malou figurku průvodčího, kterého vymodeloval z plastelíny. Úplně miniaturní panáček měl i čepici a taštičku přes rameno.

Ze sklepa si udělal malou dílničku, kde si kutil. Společně jsme si vyrobili model vojenské pevnosti, kterou jsem pak dobývali hořícími kapkami umělé hmoty. Honza si vyrobil zametátko stolu z důmyslně provlečených provázcích. Stačilo potahat a stůl byl čistý, odpadky spadaly do připraveného kyblíku. Když se začaly prodávat kity, vrhl se na jejich lepení s úžasným elánem. Ale zase po svém – u nějakého dvojplošníku z první světové propojil knipl s výškovkami a směrovkou. Když se s páku pohybovalo, křídla se natáčela jako ve skutečnosti. Miniatury a modely byly jeho vášní. S neuvěřitelnou pílí vypracoval detaily a díky tomu vyhrál ze pár soutěží leteckých modelářů.

Jednou ho vzali rodiče do Prahy, kde navštívili městské muzeum. To byl pro něj zásadní zážitek. V prvním patře je umístěn rozměrný a přepečlivý Langweilův model Prahy. Langweil s neuvěřitelnou pílí zmapoval a zakreslil historický střed. Nákresy pak přenesl na papír a zachytil tvář města, které ze značné části už zmizelo. Dlažbu nakreslil i tam, kam není ze žádné strany vidět. Když mi o modelu Prahy vyprávěl, divil jsem se, proč Langweil dělal takové detaily. Honza to shrnul slovy:“Není důležité, jestli je to vidět, ale důležité je, že to existuje.“

Byl jsem už na Honzovy úlety zvyklý a tak mi to ani nepřišlo.

Po základce jsme se rozešli. Já jsem šel na gympl, Honza až někam na Slovensko jako opravář lékařských přístrojů. Určitě mu to vyhovovalo – a navíc si udělal maturitu. Potkali jsme se znovu, až jsme oba studovali na vysoké. Já jsem zkoušel vědy o výtvarném umění, Honza si prosadil medicínu. Jenže mu to moc nešlo. Učení byla spousta a on nebyl vyhraněný studijní typ. Nakonec ztroskotal na pověstné zkoušce z anatomie a zmizel mi z očí.

Uviděli jsme se vlastně až po revoluci. To už jsem se oženil a přestěhoval se do většího města. Ne zase tak velkého, abych se v něm neorientoval. Celkem náhodou jsem narazil na opravárenskou firmu Martínek – opravy všeho druhu.

Opravy všeho druhu – to mi něco připomnělo. Jednak Ferdu mravence a potom na šikovné Honzovy ruce. Nevýrazný nápis nad výkladní skříní mě moc nevybízel k návštěvě, ale vkročil jsem dovnitř. Nad hlavou mi zacinkal starodávný zvoneček a to mi hned došlo, že tu bude Honza. On si a takové staré věci potrpěl. Kdepak čidlo a elektřina! I když – po pravdě řečeno – tomu také rozuměl. V místnosti nikdo. Přede mnou pultík, za ním uklizený stůl s velkým sešitem rakousko-uherského vzhledu. Myslím takový černý se světlými skvrnkami a školní nálepkou orámovanou útlou červenou zahrádkou. Na štítku se skvěl pečlivý nadpis ZAKÁZKY napsaný plochým perem. Na dvou stěnách různé letité přístroje (podle všeho funkční) s visačkou.. Ale vedle toho  jsem mohl vidět i staré hračky, hrníčky a krámy všeho druhu. Připadalo mi to spíš jako něco mezi vetešnictvím a antikvariátem. Otevřely se dveře z dílny a vešel Honza. O pár kil starší, vlasy prořídlé a na špičce nosu brýle – ale jinak to byl on.

Usmál se a podával mi ruku. Ve stručnosti jsme si řekli, co děláme a domluvili se večer na pivo. Ptal jsem se ho ještě, jak jde kšeft, ale dovnitř vešla babka se starobylým rádiem a jestli by to nešlo opravit. Honza nad tím kroutil hlavou, ale pak jí slíbil, že to zkusí. Babka se ještě zeptala, kolipák by to stálo a Honza jí řekl jakousi směšnou částku. Nechal jsem další otázky na potom.

Pěkně jsme si popovídali. Honza to shrnul od neúspěšných studií až po neúspěšné manželství a současnou činnost. Po pár pivech a panácích jsme zavzpomínali na dětská léta, experimenty ve sklepě a další blbiny. K půlnoci Honza začal být sentimentální a nějak z něho vypadlo, že se mu to v životě moc nepovedlo. Kšefty nejdou (viděls tu babku, ne), platí za dílnu velký nájem. Zkoušel jsem se ho zeptat, kde vlastně bydlí. „No, v té dílně...“ Po rozvodu dal všechno bývalé a už se z toho nevzpamatoval.

Čas od času jsem se za ním zastavil, dali jsme si kafe a nebo jsem v dílně chvilku koukal, jak si dokáže poradit s nějakým starobylým vrakem. Čistě jen tak pro radost, protože si za to vždycky řekl pár korun. Zatímco jsem popíjel kávu, díval jsem se, jak mu hrají ruce. V zásuvkách a zásuvečkách měl stovky šroubečků, matiček, podložek, drátků a součástek, takže mu nikdy dlouho netrvalo, než našel, co potřeboval. Co neměl, rychle vyrobil nebo přizpůsobil z toho, co bylo po ruce. Sám jsem pěkně nešikovný a tak mě to fascinovalo. Nakonec i to kafe bylo výborné (uměl vařit už jako kluk) a tak jsem mu koupil hrníček, který jsem viděl kdysi při procházce Starého Města. Lehce nažloutlý porcelán ozdobený černobílou siluetou slečny konce 19. století. Honza si ho snad i považoval – když jsme si spolu dávali kafe, pil jenom z něj.

Na dvoře parkoval stará auta, která uváděl zázračně do chodu. Po dlouhou dobu dával dohromady nějakého veterány, aby je výhodně prodal. Ale pak si je nechával a tak tam brzy nebylo moc místa.

A pak začal dělat ten domek. Říkám dělat, ne stavět. Protože mu chyběly peníze, začal si v dílně budovat model. Chtěl velký dům, na což neměl, tak si aspoň dělal malý. Pečlivě si nakreslil plány. Věděl, kde chce obývák a kde kuchyni, jaká bude malba nebo tapety. Domeček mi ukazoval, kdykoliv jsem tam přišel. Vyprávěl, co si na to udělal a co koupil – v nějaké hračkárně našel domeček pro panenky a ten měl na dveřích jmenovku. Shodou okolností stejnou, jako je jeho jméno. Tak ji přimontoval na svůj domeček. Okénkem byly vidět v kuchyni decentní tapety trochu biedermeirovského rázu a starou almara jako kuchyňskou linku. Dokonce i s miniaturními talířky a hrnečky. Když jsem ho navštívil naposledy, zabudoval do domku osvětlení.

Změnil jsem zaměstnání. Musel jsem trávit dost času mimo město a tak jsem na Honzu neměl čas. On se také moc neozýval a když jsem se náhodou setkali, vedl tak divné řeči, že jsem na další popovídání ztratil chuť.

Najednou se mi donesla zpráva, že Honza zemřel. Ptal jsem se v domě, kde měl dílnu, jestli někdo neví něco víc, ale žádnou kloudnou odpověď jsem nedostal. Každý se stará jen o sebe... Chtěl jsem mu jít na pohřeb, ale nedopátral jsem se termínu ani místa. Téměř to vypadalo, jakoby ani žádný pohřeb neměl a celé to zavánělo nějakou levotou.

Jenže to ani zdaleka nebyl konec. Ve schránce jsem našel rukou psaný lístek, ať se zastavím za panem JUDr. Nebeským, ulice ta a ta, číslo to a to. Že je vykonavatelem poslední vůle Honzy Martínka. Nečekal jsem od toho nic, ale zastavil jsem se. Pan doktor bydlel v domku ve vilové čtvrti našeho městečka. Drobný bělovlasý pán se mi, přiznal, že praxi nedělá, ale Honza ho kdysi pověřil sepsáním poslední vůle. Udělal to pro něj, protože mu opravil řadu různých starožitností. Ptal jsem se pana Nebeského, jak to bylo s Honzovým pohřbem a jestli neví něco blíž kolem jeho konce. A vůbec – co Honzova rodina?

Drobný pan Nebeský chvilku popocházel po místnosti a pak mi (jakoby prozrazoval tajemství) sdělil, že byl Honza nezvěstný. Ono to má všechno nějaký úřední průběh a tak se oficiálně jeho smrt ohlásila  až nyní. To mě tedy zarazilo. Posadil jsem se do starožitného křesla (to bylo přání pana doktora) a v hlavě se mi honily nejrůznější dohady. Ale nechal jsem si to pro sebe. Zjistil jsem, že mi Honza odkázal pár přístrojů z dílny (dal jsem je klukovi, který mu občas pomáhal), nějakého autoveterána a poslední dílo – domek.

Kroutil jsem nad tím hlavou, ale byla to poslední vůle a ta se musí plnit. Auto jsem prodal za docela slušnou sumu. A co s domkem? Honza si vymínil, že musím model umístit v samostatné místnosti a zapojit ho do sítě. Mám velký dům a tak mi to zase takový problém nedělalo. Rozhodl jsem se domek dát do místnosti, kde se skladovaly různé krámy. Musel jsem tam nejdřív udělat trochu pořádek. Postavil jsem ke zdi stolek, na něj domek. Moc se mi to nezdálo a tak jsem stolek posunul až k oknu a domek nasměroval okny do zahrady. Vypadalo to docela legračně. Dům v domě. Ale proč ne. Našla se i prodlužka. Domek se rozsvítil (jak dlouho asi vydrží žárovky?) a v tom šeru po soumraku zářil až pohádkově.

Čas od času jsem se v našem skladišti zastavil. Jako vzpomínku na Petra. Hrob neměl a tak jsem to bral jako tiché zamyšlení. Někdy jsem si přitáhl staré houpací křeslo ke stolku s domkem, v tichosti popíjel kávu a odpočíval. Domek někdy svítil, někdy ne (asi tam Honza zabudoval spínač reagující na světlo nebo tak něco) a tak jsem si na jeho soukromý život zvykl.

Díval jsem se okénky dovnitř, do ložnice a obýváku. Také do té kuchyně. A pak jsem se zarazil. Na stole v kuchyni bylo něco neobvyklého. Musel jsem si protřít oči, ale nebylo to tím, že by mi už nesloužil zrak. Něco tam bylo. Na stole zůstal malinký bílý hrneček a pokud jsem na to viděl dobře, měl na boku namalovaný dívčí černobílý profil. To byla zmenšenina hrnku, který jsem mu kdysi daroval. Ale jak se tam ten hrnek dostal nebo vlastně... Vždyť to nemá smysl. A nebo má. Ale úplně jiný, než bych si dokázal představit.

Takže mi došlo, proč Honza nemá nikde hrob.

Vladimír Wagner, 2007