VLADIMÍR WAGNER | |
home |
Ohlížení Přijedeš vlakem do malého městečka, kde musíš něco vyřídit. Seskočíš ze stupátka na nízký násep plný prahu a než dojdeš k nádražní budově, vlak se dá do pohybu. Všechno se zdá hrozně ošuntělé. Ze střechy zatéká a voda vytváří na stěnách velké vlhké mapy neznámých kontinentů. Jsou to místa, kam se nikdy nepodíváš. Horní okna zaprášil čas, svítí jen prázdná čekárna a kancelář výpravčího. Nahlédneš dovnitř, vidíš jen stolní lampy osvětlující úzký okruh stolu a v zadní části místnosti se proti oknu rýsují páky od návěští. Nad stolem se sklání červená čepice – pak ji výpravčí odloží a zasvitne jeho pleš. Unaveným pohybem ruky prohrábne zbytky vlasů a odloží čepici na židli. Projdeš kolem tmavého litinového sloupu s tabulkou Ausgang, která zde zůstala snad ještě z války nebo dokonce Rakouska a máš pocit, že se tady zastavil čas. Pokračuješ kolem budovy úzkou cestou mezi zavřenými záchodky a dáš se po dlážděné cestě s kopce dolů. Dlažbou prorůstá tráva a plevel, kde chybí kostky, nahradili je asfaltem, který už také chátrá. Jediné, co vypadá životaschopně, jsou velké kaštany ověšené desítkami plodů v ostnatých slupkách. Od nádraží scházíš do centra, kde máš najít jistou firmu a něco vyřídit. Ohlížíš se (celý tvůj život je ohlížení), aby sis vryl detaily do paměti. Ale proč si to pamatovat, když je to všude stejné. A tak si časem vzpomeneš na ošumělou budovu zabarvenou trochu do červena všudypřítomným železničním prachem. Stejná patina pokrývá i další budovy. Cestou míjíš neradostné domky s rezavými ploty a malými zahrádkami. „Co v tomhle kraji zimy a mlh chtějí pěstovat?“ říkáš si a v duchu znáš odpověď. Zatáhlo se, zvedl se vítr a rozkýval koruny kaštanů. Po ulicí víří kousky papíru. Do očí ti vlétl prach, všudypřítomné smetí v tomto zanedbaném koutku světa. Schyluje se k dešti a pospícháš se ukrýt. Předem vylučuješ místní hospody, nevábné díry plné kouře a zápachu s tupě zírajícími hosty. Začalo pořádně pršet a tak to zkusíš ve starém městě. Rychle proběhneš úzkými středověkými uličkami na náměstí a najdeš malou cukrárnu. Skrývá se ve starém domě se silnými kamennými zdmi. Snad by to bylo i hezké místo k posezení, kdyby dům nevypadal tak odpudivě. Nebo kdyby ho udržovali. Kdyby údržba měla nějaký smysl. Otevřeš skřípající dveře (made in bolševik, určitě tady ta hliníková nádhera straší nejméně třicet let). Sklo dávno prasklo a nikdo ho nevyměnil, jen to přelepili izolepou, která už byla také celá ušmudlaná. V pultíku se krčilo několik oschlých zákusků ozdobených drobky (co bys chtěl v pondělí). Moc to v tobě důvěru nebudilo. Dáš si presso (což bylo nescafé), posadíš se k oknu a pozoruješ náměstí. S nebe se spustily provazy vody a dopadaly šikmo na dlažbu. Všechno se zamlžilo, rozpilo a zabarvilo šedomodré barvy. Na protější straně náměstí se táhla celá řada podloubí - tam spěchaly dvě postavy, na tu dálku nezřetelně rozmyté deštěm. Jinak jsi měl dojem, že město vymřelo. Ale přece jen. Do cukrárny přišel nějaký místní výpitka, po chvíli váhání si dal pivo, což mu s naprosto netečným výrazem ve tváři přinesla servírka. Muž ignoroval skleničku a pil pivo přímo z láhve. Servírka se po něm znechuceně ohlédla, pak si unaveně posadila ke stolku, zapálila si a četla noviny, asi zdejší plátek. Dostal ses do smutné nálady. Smutek ještě prohloubila hudba z nějakého silně komerčního rádia a radostné hlasy spíkrů (ty bys vraždil, zvlášť po ránu). Poptáš se servírky na adresu firmy. Naprosto nezúčastněně ti to vysvětlí. Prší dál a nevypadá to, že hned tak brzy přestane. Po špinavém skle stékají stružky vody, šedivě a bezútěšně si razí cestu v prachu římsy. Budeš muset jít. Vyrážíš skrz úzký gotický průchod za svým cílem. Firmu nebylo těžké najít, sídlili kousek od náměstí. Projdeš dalším temným průchodem zaklenutý obloukem a někde v prvním patře zazvoníš. Kolem chodí staří nájemníci a hlasitě se baví o pošťačce, která by tu už měla být s důchodem, ale asi se zdržela kvůli dešti. V druhém patru vřískají malé děti a ve příšeří světlíku zahlédneš nějaké předměty, které hází z rozpustilosti do šachty. Jednání ve firmě nebylo dlouhé. Pan podnikatel (apatický čtyřicátník s bříškem, oblečený v něčem jako montérky a přes to koženou bundu s nezbytným mobilem v kapse) tě pozve dovnitř. Musíš se protáhnout kolem beden se zbožím a v malé předsíňce osvětlované jen slabou žárovkou mu předáš balíček (bůh ví, co v něm bylo). Pán do něj nahlédne, něco načmárá na papír a pečlivě vzkaz zalepí do neprůhledné hnědé obálky. Ještě mu něco podepíšeš. Protáhneš se kolem beden se zbožím, kterými jel zavalen celý byt a zase zpátky na chodbu. Není ti vůbec jasné, o co jde, ale nehodláš o tom nějak přemýšlet. Nepřipadá ti, že by to bylo nutné. Ocitneš se opět v podloubí a chceš se dostat zpět k nádraží. Zkusíš jsem to jinou cestou, ale vypadá to, že je úplně jedno, kudy jdeš. Na nádraží vede jen jedna cesta, na druhou stranu by ses dostal za město k nevzhledným panelákům. Míjíš v podloubí jeden krám za druhým, jsou většinou na pokraji živoření. Zaujme tě výloha malinké trafiky. Mezi cigaretami vévodily ty nejlevnější, tabák (normální i šňupací) a cigaretové papírky. Na pultě se choulí pár časopisů a místní noviny, které jsi viděl už v cukrárně. Vedle toho Esquire (číslo půl roku staré), Elle a Score. Kdo může v takové díře prodávat počítačové časopisy? Má tu vůbec někdo písíčko? Zavrtíš němě hlavou. Podloubí náhle končí a cesta pokračuje po rozbitém chodníku. Zatočíš jsem doleva, projdeš přes volnou parcelu, kde ještě před nedávnem stál dům. Šlapeš po rozbitých cihlách a v poházeném písku zůstávají otištěny tvoje stopy. Ještě jednou doleva a ocitáš se na silnici vedoucí k nádraží. Přidáš do kroku a pospícháš, schylovalo se k další přeháňce. Stihl jsi to taktak. Zase se rozpršelo. Chvíli studuješ jízdní řád, než ti dojde, že tu budeš muset počkat asi dvě hodiny. Projdeš kolem pokladny, mineš oblýskané zábradlí a vyloupnuté dlaždice, jen halabala opravené. Projdeš na peron a hledíš na prázdné koleje. Před deštěm tě chrání střecha mezi předsunutými křídly nádraží. Všude je klid, vzadu se krčí jeden vagón. Co tady budeš dvě hodiny dělat? Nádražní hospoda je dávno zrušená. Uvidíš pod kaštany stánek předělaný z bývalé prodejny novin. Prodávají zde místní pivo, nic jiného.Uchopíš usmolený půllitr a liješ tu nevábnou tekutinu do sebe. Sedíš pod stříškou na rozvrzané lavičce, před tebou se v dešti klátí kytky, které pěstuje nějaký pilný ajznboňák. Druhá strana nádraží se ztrácí v dešti. Padá na tebe depka. Pochopíš, že odtud cesta nevede. Že vlak přijede za dvě hodiny, ale ty tu zůstaneš. Protože jsi navěky zaklet v malých městečkách, ve zchátralých domech. Mezi lidmi, kteří se odtud nedostanou a žijí svůj malý, skromný život. Máš to v krvi víc, než si myslíš. Díky maloměstské výchově, díky příbuzným, žijícím na takových městech, díky vlastní, ustrašené a přízemní povaze. Nic nechceš, nic ti vlastně nechybí. Jenom si myslíš, že ti něco chybí. Že je něco ve světě, co je úžasné krásné, inspirativní a opojné – a ty to musíš mít. Když jsi odtud dávno odjel, hledal jsi, zkoušel ledacos a stejně jsi to nenašel. Máš jenom pocit, že jsi to měl na dosah. Ale to bylo jen zdání, neměl jsi nic. Jen své malé sny. Možná, že tušíš jak to mělo být, ale i ten pocit tě pomalu opouští, jak zapomínáš. Čekáš na něco a víš, že to nikdy nepřijde. Jen se strašlivě nudíš a nevíš, co máš dělat. Pomalu stárneš a blbneš. srpen 2003
|