Pan N

Nesu svůj milovaný fotoaparát na opravu. Něco se stalo s automatickým zaostřováním, co nadělám, na tohle si netroufám.

Opravna se nachází v rozsáhlém paláci, kde ponejvíce bytují úředníci různých institucí. Vládne tu ospalé tempo umocněné vědomím zaměstnnaců, že nemá cenu se honit, ono se to nezblázní. Samotná přijímací místnost se nalézá v prvním patře. Zkouším na výtahu všechny knoflíky, až na jeden stejně nic nefunguje. Kancelář firmy N se nalézá v prvním patře a tak nehloupněte, milí zákazníci, nemačkejte žádné jiné knoflíky, bez kódovaacího klíče se nikam nedostanete. Vím to, a stejně zkouším zajet jinam. Mačkám osmé patro a nic, výtah stojí. Smiřuji se s tím, že vystoupím v prvním patře. Na displeji je u názvu firmy a jejího loga malý černobílý obrázek. Zdálky není zřetelné, co se na něm rýsuje a tak skláním hlavu. Je to tvář obtloustlého staršího muže, vypadá trochu jako Alfred Hitchcock.

V kanceláři čekají tři lidé, slečna v miniaturním tričku s nějakým tetováním na rameni vyřizuje v objednávky se v tom vedru trochu potí. Nepomáhá ani klimatizace, trochu je mi jí líto. Za slečnou visí plakáty s nabídkou fotoaparátu firmy N a mezi nimi drobný portrét. Ano, je to pan N, zdá se mi, že vypadá trošku přísně. Jakoby dohlížel z rámu na zaměstnance, jestli konají svou práci svědomitě.

Dostávám se na řadu, slečna už unaveně vysvětluje, že udělají analýzu těla i objektivu, za každou část zaplatím tři sta. Kývu hlavou, samozřejmě, hlavně ať si můžu vzít foťák na dovolenou. „No, nevím“, říká slečna, „tady jsou dlouhé lhůty – to víte, jsme jediná opravna ve státě.“ Pokouším se argumentovat, že dnes máme 23. května, tak to snad stihnou do začátku července, kdy odlétám. Slečna vysunula spodní ret a pokrčila rameny. Jako že neví.

Uložil jsem smlouvu do tašky a couval směrem k výtahu. Než se zavřely dveře a já přistál v přízemí, pohlédl jsem na fotku pan N. Zdálo se mi, že na mě spiklenecky mrkl. Aha, asi hologram, vtipné, proběhlo mi hlavou.

Vyšel jsem do pekelné výhně ulice a rovnou se šel občerstvit do malé kavárny naproti. Zbývalo zřídit nějaké věci kolem dovolené.

Do opravny jsem volal marně, automat mě vybízel, ať počkám, ale nebavilo mě to. Rozhodl jsem se to řešit přímo. Zaplul jsem do mrakodrapu jako do labyrintu a vyjel do prvního patra. Ve výtahu jsem našel jen kus papíru nalepeného bůhvíčím na stěnu. Text mi sděloval, že se omlouvají všem zákazníkům, protože právě probíhá rekonstrukce kanceláře atd. Vešel jsem z výtahu do pěkného zmatku. Kolem zrovna procházeli dělníci s nějakým panelem a další vrtali do stěn. Kancelář se přestavovala za chodu. U pultu obsluhovala jiná slečna, evidentně si nevěděla rady. Celá stěna za ní zmizela, měla tam jen provizorně postavené desky, které oddělovaly místnosti. Plakáty s výrobky se částečně válely na zemi a portrét pana N. ležel na stolku. Přes něj vlály papíry. Foťák opravený nebyl. Uplynul sice měsíc od zadání, ale oprava se nekonala. „Stihnete to do 3. července?“ Slečna vystrčila spodní ret a pokrčila rameny. Úplně jako ta předešlá. Že by se to učili v nějakém kurzu ´Jak jednat se zákazníky´?

Volal jsem do opravny 1. července, zase zbytečně, a tak jsem si šel půjčit fotoaparát od známého. Moc to netěšilo mě ani jeho. Věci dával nerad z ruky a musel jsem mu podepsat div ne úpis krví, že vrátím přístroj v pořádku a případné škody… bla bla. Co nadělám, foťák potřebuji.

Dovolená proběhla skvěle. Počasí vyšlo, dobrá parta lidí, skvělé ubytování a skvělá kuchyně. Po návratu jsem se vrhl do práce, abych zvládl všechny resty a na foťák jsem trochu pozapomněl. Vzpomněl jsem si na něj v okamžiku, kdy jsem vracel ten půjčený. Shodou okolností jsem měl cestu okolo paláce a tak jsem zašel do opravny. Konec konců je máme polovinu července a to by mohl být už termín opravy na spadnutí.

Zmatek v kanceláři převyšoval ten minulý. Za pultíkem na stole se už neválel ani obrázek zakladatele firmy, jen stohy papírů a krabic, ve kterých se přepravovaly fotoaparáty. Místnost dělila pevná stěna, ale zrovna ji natírali nepříliš zruční mužové a cákali kolem sebe růžovou barvu. U kartotéky seděla zase jiná slečna, ještě neschopnější než ta poslední. Moji zakázku sice našla, ale zjistila, že se nic neděje, všichni mají dovolenou, nikdo nic neví a ona je tu nová. Tak mi zavolejte technika, který to má na starosti. Slečna se s vyděšeným výrazem zvedla a zmizela za dveřmi. Vrátila se úplně schlíplá a zašeptala, že technik nemá čas.

Tohle nemá cenu, říkám jí, jedu na služební cestu a vrátím se začátkem srpna. Doufám, že sem půjdu naposledy. Slečna rychle přikyvovala, byla ráda, že mizím ve výtahu.

Po návratu ze služebky jsem se zabýval spíš některými věcmi kolem bytu a tak jsem na fotoaparát pozapomněl. Potřeba ho mít se projevila velmi brzy. Pročítal jsem nějaký časopis a narazil na vyprávění o počátcích pana N. Článek se tvářil jako připomínka kulatého výročí úmrtí pana N. Ten původně vyráběl kukátka a dalekohledy. Pak přešel k fotoaparátům a kamerám. Po jeho smrti se firma rozvíjela velmi dynamicky a sledovala současné technologie. Zvláštní bylo, že nezapomněli na tradici. I v moderním přístroji provázelo stisknutí tlačítka expozice stejný zvuk jako měla mechanická spoušť z aparátu vyráběného roku 1964, nejúspěšnějšího modelu té doby. Úplně jsem slyšel to klapnutí lamel, zvuk pružinek a západek. Ze spousty obrázků, které vyprovázely článek, na mě hleděl obtloustlý pán sedící u jakéhosi optického přístroje. Měl úplně stejný výraz jako na obrázcích ve sběrně oprav. A tak jsem volal do opravny. Automat mě opět žádal, abych čekal a já jsem opět neměl náladu na sezení u telefonu. Při nejbližší příležitosti jsem vyrazil do paláce.

U pultíku seděla první slečna (ta s tetováním), opálená do černa a zjevně v představě, že je ještě v Karibiku. Kancelář se skvěla novotou a ze zdi laskavě shlížel pan N se svým věčným úsměvem. Slečna mi na půl úst sdělila, že oprava ještě není hotová… Zvýšil jsem hlas a žádal jsem opět rozhovor s technikem. Slečna se apaticky zvedla zašla do dílny. V poloprůhledném skle se mihla její štíhlá postava a pak se v rámu dveří vyrýsoval profil tlustého muže. Slečna se vrátila zpět a opakovala to, co říkala ta předešlá. Že pan technik nemá čas…

Zvýšil jsem hlas ještě o stupeň a bez ladu a skladu řekl několik žalovatelných věcí. Hlavně jsem slečně vysvětlil že firma N. je velká firma s nějakým renomé a že by se její zaměstnanci podle toho měli chovat. „Počkám týden a pak si to zařídím jinak!“ vyhrožoval jsem a myslel jsem to vážně. Slečna se omlouvala, ještě když jsem couval do výtahu. Než se zavřely dveře, uviděl pana N. jak na mě z fotografie vesele mrknul. Dokonalý hologram, ale co je to platné, když ten foťák stále nemám opravený.

Příhoda měla rychlé vyústění. Za dva dny mi volali z opravny, že je všechno hotové. Ať si kdykoli přijdu. Nestihl jsem to dopoledne a tak jsem poměrně uřícený doběhl do opravny kolem půl šesté, půl hodiny před koncem pracovní doby. Slečna se už v duchu vrátila z Karibiku, ochotně našla mou zakázku. V malé papírové krabičce jsem před sebou viděl odříkaný přístroj. Tentokrát došlo k dalšímu problému. Slečna se snad už doopravdy styděla, když mi říkala, že už má vypnutou tiskárnu a tudíž mi nemůže vytisknout smlouvu a vydat fotoaparát. Už jsem se nezdržoval řečmi, vyběhl jsem do výtahu a ven. Pan N. na mě hleděl z obnoveného štítku ve výtahu, ale tentokrát nemrkal. Možná se mi to zdálo, ale na fotce jakoby měl melancholický výraz.

Do opravny jsem se dostal až za týden. Shodou okolností to bylo 23. srpna, na den přesně tři měsíce, co jsem donesl do téhle místnosti fotoaparát. Slečna mi podala kopii faktury, kde se skvěla jakási nepravděpodobná suma. „Cože, jen 220,-?“ říkal jsem si v duchu. Kde je těch 300,- za analýzu objektivu a 300,- za analýzu těla fotoaparátu? No, připomínat jim to nebudu. V poznámkách mi ještě oznámili, že mi zadarmo vyčistili čip…

Opět jsem vycouval k výtahu a přitom ukládal přístroj do tašky. Zdvihl jsem zrak ke stěně a viděl jsem, jak na mě pan N. vesele mrknul.

10. 11.. 2009