„Ahoj Petře“, začínal dopis s pozváním na návštěvu „neuvěřitelné vesnice na jižní Moravě“. Petr hleděl na ručně psaný text dost s nedůvěřivě. Kdo v době internetu posílá dopisy? Ale pak nad tím mávl rukou, když zjistil, že mu dopis poslal Robert Jiřík.
Docela často si psali, několikrát si zalyžovali, v létě zkusili kola a také sjeli horní Vltavu. Když zajel Petr do Brna, přespával u něj, když jel Robert služebně do Prahy, zastavil se. Ale před rokem se Robert odmlčel, neodpovídal na nic. Ani dovolat se mu nedalo.
A najednou ten dopis. Ať se zastavím, že zažiju něco. Tohle stálo za úvahu. Petr se domluvil známými na návštěvě Mikulova. Robert ho zval do vesnice, která byla nedaleko. Rozhodl se celkem rychle.
Zprvu chtěl jet do autobusem, ale nemohl najít žádný spoj (je to vůbec na mapě?). Nakonec zjistil, že necelých pět kilometrů od vsi staví vlak a tak neváhal.
Z Brna vyjel někdy kolem desáté, v jedenáct stál na opuštěném nádraží. Rychle se zorientoval a vyrazil k vesnici. Silnice vedla oklikou a tak neváhal a při první příležitosti zabočil doleva na polní cestu. Předpokládal, že si to pěkně zkrátí – kromě toho začínala kousek za cestou tolopolová alej, která vrhala příjemný stín.
Dva pruhy světlé hlíny a mezi nimi vysoko vzrostlá tráva působily dojmem dávno nepoužívané cesty. Ale kdesi za mírným kopcem vrčel traktor a do výše se vznášel oblak prachu od kombajnu. Alej se mírně stáčela doleva a pak se narovnala. Mezi pruhy světla a stínu se skrýval betonový můstek bez zábradlí. Před můstkem cesta jako by končila – vyjeté pruhy náhle zmizely a Petr se prodíral přes keře a pichlavé ostružiny, které ho šlehaly po nohách. Za můstkem už cesta zase pokračovala, i když za moc nestála.
Petr stoupal dlážděnou cestou do mírného kopce. Tolik lidí na ulicích, to je jak ve městě. Skutečně tam nebylo pomalu k hnutí. Navíc zleva i zprava lemovaly domy desítky aut.
„Tady mají nějaký autobazar nebo co?“ kroutil Petr hlavou, ale pak se zastavil nad Pragou Piccolo z roku 1924. Oblé blatníky, dobrý lak a rezerva na pravé straně vypadaly neobyčejně zachovale. Ani v technickém muzeu nemají tohle auto v tak dobrém stavu. „To je tedy věc!“
Krátká ulice vedla na náves a ústila přímo před hospodou. Petr dostal chuť na pivo – kromě toho předpokládal, že se tam s Robertem setkají. Než se stačil nasměrovat, musel chvilku počkat, až přejede autobus. Zakvílely brzdy a ozvalo se typické vydechnutí hydrauliky.
„Tady jezdí autobus? Vždyť jsem to nenašel na jízdním řádu…“
Kousek za hospodou autobus zastavil a vzal jediného cestujícího. Petr na tu dálku neviděl, ale měl pocit, že se muž trochu podobá Robertovi. Pustil to z hlavy a pod důkladnou barokní klenbou vešel do výčepu.
V hospodě bylo plno, což bylo divné vzhledem k tomu, že nebylo ještě ani půl jedné odpoledne. To jsou tady všichni nezaměstnaní nebo soukromníci? Prodral se přes hosty k pultu. Dal si točené, i když ho značka Kanec nijak nezaujala. Spíš mu neříkala vůbec nic. Tedy: měl pocit, že se Kanec snad točil kdysi v Břeclavi. Pivo nevýrazné kvality s řídkou pěnou donesl k nejbližšímu aspoň trochu volnému místu.
Rozhlížel se po zakouřeném lokálu a hledal Roberta. Až na ty davy nikde nikdo. Vytáhl mobil, ale přístroj nereagoval. Že bych ho nenabil? Ale to přece není možné…
Na chvíli držel telefon v ruce a přemýšlel, co dál. Rozhodl se zastavit na privátě, kde měl Robert bydlet. Zvedl oči od prázdného displeje a zaregistroval pohledy několika lidí. Otočil se k sousedovi a zeptal se, kde je číslo 224, má to být prý nedaleko kostela.
Muž oblečený v nepřípadném venkovském oblečení (sako, košile se střízlivou kravatou a na klíně decentní aktovka) se ptal, koho tam hledá.
„Má tam bydlet můj známý.“
„Jmenuje se Robert Jiřík?“
Petr to mohl jen s údivem potvrdit. Jak mohl Roberta znát? Muž v obleku se zdvihl a zařval na celou hospodu.
„Novej hledá Jiříka!“
Následoval hluk židlí, jak se všichni postavili a hleděli na Petra. Ze změti hlasů byly poznat útržky jako „…tak se mu to povedlo!“, nebo „…zase další.“ Petr na to hleděl úplně nechápavě. Co se děje, Robert tady něco vyvedl?
Hluk utichl, všichni si zase sedli na místa, ale v hospodě se změnila atmosféra. Petr měl tak divný pocit, že vyšel ven. Před hospodou se zeptal nějaké staré paní, kde je kostel. Babka si ho chvilku pečlivě prohlížela a pak mávla rukou doleva. Petr se prodral mezi lidmi a brzy stál u barokního kostelíka s chátrající střechou a rozbitou fasádou. Zběžně se podíval na nejbližší dům a podle čísla se snažil odhadnout, kde by tak mohla být Roberova adresa. Poradila mu nějaká slečna v silně podnikatelském kostýmku, úplně nezvyklém v téhle díře. Petr zahnul za nejbližším stavením doleva a stál před nenápadným domkem. Za sklem viděl rukou psaný nápis UBYTOVÁNÍ, přišel ke dveřím a zaklepal.
V okně se objevila babka v šátku a ukazovala mu rukou, ať projde přes branku.
„Dobrý den, hledám pana Jiříka,“ oslovil drobnou paní domácí.
Vzhlédla k němu odspodu a promluvila tak tiše, že jí sotva rozuměl. „On dneska odjel… Tak vy jste pan Kondrát.“ Odstoupila trochu dozadu, aby mohl projít. „Nechcete jít dál?“
Petr nebyl schopen slova a stál jako solný sloup. Jiříka znají, mě znají také, co to má znamenat?
A potom, jak si to představuje? On mě sem zatáhne a pak zdrhne. To jsou fóry. Robert byl sice vtipálek, ale tohle přece jen nebyl jeho styl.
Paní domácí na něj mlčky hleděla a pak zopakovala nabídku. Petr šel za ní jako ve snách.
„Pan Robert bydlel tady, v tom pokojíku,“ zavedla ho na konec chodby a otevřela dveře. Zařízení pokoje celkem odpovídalo rázu sto let starého stavení. Malý stůl se zásuvkou a židle, postel s vysokými čely u zdi vpravo, kamna s prázdným uhlákem a na stolku smaltované umyvadlo. V rohu zkřivená skříň s otevřenými dveřmi. Oknem se naskýtal pohled do zpustlé zahrady končící vysokou zdí sousedního statku. Nad zdí se zatáhlo nebe do černofialova a vypadalo to na pěknou bouřku.
„Díky, já musím jít,“ vyhrkl najednou Petr a rázně vyšel ze stavení. Babka stála nehnutě ve dveřích.
Neušel ani ke kostelu, když se zdvihl vítr, zašumělo listí a do prachu dopadly první velké kapky. Spustila se hotová spoušť. Vítr rval listí a větve a hnal je po zemi. Petr doběhl pod kaštany, aby se schoval, ale bylo to zbytečné. Stromy ho neochránily. Chtěl doběhnout do hospody, ale bylo to příliš daleko. V přívalu vody viděl stát paní domácí na prahu. Po chvilce váhání se vrátil.
Paní před ním ustoupila do chodby, aby mohl projít a zabouchla prastaré dveře před řádícím živlem. „Jste celej mokrej, mladý pane. Běžte dozadu, já vám donesu čaj,“ kývla zase rukou. Petr si vytáhl z batohu suché tričko a mikinu. Chtě nechtě se usadil v Robertově pokoji a čekal, až to přejde. Před oknem se spustila záclona deště a poryvy větru občas rozbubnovaly okenní tabulky.
Petr si ani nevšiml, že domácí přinesla čaj. V té čině mu připadal hrnek vonící bylinkami jako připomínka bezpečí. Petr opatrně usrknul marně v duchu pátral, co tam babka přihodila. Určitě poznal mátu a meduňku, ale pak už nevěděl. Přišla na něj malátnost a tak se natáhl na postel a usnul.
Probudil se někdy v noci. Do oken narážely větve zmítané divokým větrem. Pršelo sice daleko méně než odpoledne, ale stejně to bylo počasí pod psa. Petr s povzdechnutí vytáhl mobil, ale pak si uvědomil, že mu to k ničemu není a strčil ho zpět do kapsy.
Usnul znovu a zdály se zmatené sny, kde kamsi utíkal, ale zdálo se mu, že běží na místě, pak pronásledoval Roberta, ale ten utíkal stále před ním. Probudil se až ráno.
Tentokrát bylo počasí jako vymalované, oblaha bez mráčku. Petr upil z velikého hrnku (byl to pořádný kafáč), vzpomněl si, že podobný měla babička. Víc jak půllitrový hrnek s vybledlými, ručně malovanými růžičkami. Babička si do něj uvařila slabou kávu s meltou (říkala tomu lůra) a pak si do kávy nadrobila ztvrdlý chleba. Vyjedla to lžící a měla s jídlem vystaráno na celý den.
„Jak mě to mohlo napadnout?“ divil se Petr sám pro sebe. „To je tím barákem…“
Poposedl, aby ho netlačila do žaludku držadlo od zásuvky. Chtěl zásuvku zastrčit, ale někde se vzpříčila, a tak zabral a vytáhl ji. Kromě starých novin viděl na dně jen ohmatanou dopisnici se známým písmem. „PRO PETRA KONDRÁTA,“ zněla zpráva tiskacími písmeny. Netrpělivě roztrhl klopu a na kusu papíru vytrženém z linkovaného školního sešitu stálo.
Ahoj Petře,
předem mého dopisu se omlouvám za to, co jsem ti udělal. Určitě jsi už
přišel na to, že tahle vesnice je nějaká divná. Je divná, to je teda pravda.
Čas se tu zastavil. Mobil tady nejenom nemá signál, ale ani nefunguje.
Dovolat se nedá ani z normálního telefonu. Jediné, co můžeš, tak poslat
dopis. Jako jsem ho poslal já tobě.
Ale hlavní je jiná věc. Pokud tady přespíš, už se odsud nedostaneš. Ať to
zkoušíš, jak zkoušíš. Můžeš jít kteroukoli cestou a stejně se vrátíš.
Nejezdí sem žádná auta a ta, která tady omylem zastaví, už nevyjedou.
Zůstanou tady i s řidiči. Jede sem jen autobus, ale zastavuje pouze v jednom
případě. Když přichází na pozvání někdo zvenku. Ten, co ho pozve, může
odjet. Ten ,co přišel, už tady zůstane. Jeden za jednoho… Jinak to nejde.
Strávil jsem tu celý rok a většinou jsem se snažil někomu napsat. Prosil
jsem je o navštěvu, abych se odtud dostal. Ty jsi přišel. Proto jsem mohl
odejít. Děkuji ti a pokud se dostaneš ven, já se s tebou spojím. Pokusím se
tuhle zradu nějak splatit.
Pokud tě někdo přijde vystřídat, dozvíš se to. Jakmile překročí hranice
vesnice, budeš to vědět. Jak se to dozvíš, to nevím, ale budeš to vědět.
Jako to vím teď já. Píšu narychlo, abych stihl ten jediný spoj ven ve 12.12.
Pamatuj: 12.12, každý den.
Ještě jednou tě prosím za odpuštění
Robert Jiřík
V přední části domu slyšel nějaký hluk. Nahlédl do chodby a viděl babku,
jak pokládá na zem nůši s trávou a kopřivami. Do trávy byl zatknut srp s
hrbolatou, zubatou čepelí a dočerna ohmatanou rukojetí. Babka na něj tázavě
pohlédla. Petr jí poděkoval za přespání a chtěl zaplatit. Babka si řekla o
nějakou minimální částku a poprosila ho, aby jí pomohl s nůší. Petr pronesl
těžký náklad (jak to sem mohl dotáhnout?) až na konec chodby a pak na
zahradu. Vlevo pod stříškou viděl králíkárnu a už slyšel typický dupot a
šustění ucháčů.
Vyrazil k návsi a hledal zastávku autobusu. Nenápadná žlutá tyč nesla jen
dřevěnou destičku s potrhaným a nečitelným jízdním řádem. Petr se ptal
kolemjdoucích na odjezdy, ale všichni jen kroutili hlavou, že nic nevědí.
„To se na to vykašlu, že by měl ten Robert přece jen pravdu?“ říkal si pro
sebe a nakonec se rozhodl jít cestou od hospody k vlaku. „Sice nevím, kdy to
jede, ale to už je jedno. Pryč z téhle díry.“
Sešel ze stráně a zamířil do topolové aleje a jak si matně vzpomínal, před
ním měl být můstek, pak by vystoupal nahoru a na nádraží to bylo, co by
kamenem dohodil. Cesta však nevedla rovně, jak si vzpomínal, ale stočila se
doprava. Kdyby po ní šel dál, zřejmě by se ocitl ve vesnici. Petr se
zastavil a snažil se zorientovat. Nikdy v tom nebyl dobrý, takže si nebyl
moc jistý, jestli má jít doleva, aby došel k můstku. Ale zkusil to. Zpomalil
a když se naskytla vhodná pěšina, vydal se po ní. Úzká cesta jako od kol ho
vedla k potoku a brzy mu výhled skryly vrby a keře.
Šlapal celkem usilovně asi půl hodiny a byl si jistý, že musí dojít k
můstku. Jenže můstek nikde. Zřejmě je to nějaký vedlejší pramen, jdu dál.
Stromy řídly a za nimi se nezřetelně složily střechy vesnice. Ozval se i
typický hluk (ječení cirkulárek a sekaček na trávu), Petr slyšel i něco jako
rachot nákladních vagónů a zahoukání lokomotivy. To bude Stráňov, tady jsem
vystoupil z vlaku.
Nebyl to Stráňov. Petr se opět ocitl v divné vsi, tentokrát sice přišel
jakoby ze severozápadu, nicméně byl tam, kde před víc jak hodinou vyrazil.
Mám orientační nesmysl, co nadělám, povzdychl si a mířil k návsi. Teď už měl
i hlad a říkal si, že by zkusil něco pozřít v hospodě. Prodíral se opět davy
otupělých lidí, někdy musel sejít z chodníku do vozovky, aby se vůbec dostal
dál. Minul poštu umístěnou v nenápadném domečku. Kdyby nezahlédl nad vchodem
modrou trubku žlutém poli, asi by ji přehlédl. Domek zakrývala řada lidí s
dopisními obálkami v rukou a trpělivě čekala, až na ně přijde řada.
Petr se mimoděk podíval na hodinky. Bylo krátce po poledni. Vzpomněl si na
Robertův dopis – autobus měl jet v 12.12. Natáhl kroky, aby došel k zastávce
a když uslyšel brumlání motoru, dal se do běhu. Odstrkoval lidi a pak běžel
prostředkem silnice. Vybičoval se ke sprintu. Plíce mu začaly hořet a krev
bušila v hlavě. Dal do toho, co mohl. To bych mohl stihnout.
Nestihl. Ještě nebyl ani u hospody, když uviděl mračno žlutého prachu, do
kterého matně zasvítily brzdovky. Kruci, to je snad schválně.
Stál bezmocně uprostřed návsi a kolem něj zase ti neteční lidé. Pomalu se
vydýchával. Do prdele! Co teď?
Ani si to neuvědomil a kráčel za autobusem. Kroky pak nabraly směr daný
nutností. Dojdu do L., tam sednu na nějaký spoj. Po silnici nemůžu
zabloudit. Kráčel po pravé straně, trochu ve stínu švestkové aleje. Zkusmo
utrhl pár modřejších a zjistil, že jsou už zralé. Teď, v červenci? Asi
nějaká raná odrůda…
Cesta se svažovala do údolíčka, kde tekl v hojnějších dobách potok a za
nějakých sto metrů se zase zvedla. Švestky vystřídaly třešně a opět byly
zralé. Spousta plodů měla už nafialovělou přezrálou barvu, ale daly se jíst.
V mírně zvlněné krajině se táhly pole až ke kopcům na severovýchodě. Cesta
se přijemně klikatila, následovalo další údolí a nad ním cesta bez
stromořadí. Petr tušil že za kopcem by už mohlo být L. Měl žízeň a už i hlad
a tak do toho šlápl. První domky se skrývaly ve stínu jaksi povědomých
kaštanů. Petr řišel blíž a v tom mu to došlo.
Já jsem zase tady.
Samozřejmě si vzpomněl na Robertův dopis. „ Můžeš jít kteroukoli cestou a
stejně se vrátíš.“ S celou tíhou vědomí nezvratné skutečnosti se vyrovnával
jen chvíli. Dokonce v duchu mávl rukou i nad představou, co budou dělat ve
firmě, když zjistí, že zakázku na síť už nedodělá. Co bude dělat domácí,
když mu nebude nikdo platit nájem. Jak se bude tvářit Lenka, když se jí
nebude ozývat. V tu chvíli mu to připadalo vzdálené a vlastně nedůležité. Dá
se říct, že byl pohodář a životní realista a věděl, že v tomto okamžiku nic
nevymyslí. Co nadělám, jdu se najíst.
Místo apatického vrchního dnes obsluhovala příjemná mladá žena. Pivo mu
nedala, řekla, ať si někde sedne a jídelní lístek že mu přinese.
Místo našel zase vedle pána v obleku, tentokrát tam ještě seděl starý muž v
rybářské vestě. O židli měl opřené dva batohy – v jednom bůhvíco (asi
návnadu) a v druhém měl nepochybně pruty. Muž v saku ho oslovoval jako Přemo
a místo o rybách nebo klasických hospodských námětech se bavili o školské
reformě. Mladá vrchní donesla pivo a čekala, co si vybere. „Dejte si lína na
másle, ten je čerstvý, ráno jsem ho chytil,“ radil Přema. Petr nad touhle
samoobsluhou zakroutil hlavou a lína si dal. Byl fakt výborný.
Pánové počkali, až dojí a pak vyzvídali, odkud Petr pochází a jakou má
profesi. Vyprávěli o sobě – Přema dělal odborného asistenta na vysoké,
Simeon (muž v saku) také, ale na jiné fakultě. Petrovu profesi nijak
neocenili, počítače tady budoucnost nemají. „Takhle kdybyste uměl řemeslo…“
Petr je aspoň potěšil tím, že od dědy uměl naklepat srp a kosu, že uměl
zabít a stáhnout králíka i rozbourat kozu nebo prase. A možná by udělal i
zabijačku, aspoň tlačenku, jitrnice a tak. Udit neuměl. Ale kupodivu rád
dělal zemědělské práce.
Přema přikývl, že se to tu užije a poručil panáky. Petr se v duchu
připravoval na zahořklou chuť obligátního ferneta, ale dostali jakousi
místní bylinnou specialitu. Trochu chutnala jako čaj, který Petrovi uvařila
babka. Pak Petr poručil rundu na oplátku a zase se to otočilo. Potom si už
jen pamatoval, jak ho táhnou ke kostelu a ukládají do postele v čísle 244 (Simeon
si to od včerejška pamatoval).
Sny se tentokrát prolínaly s realitou, hlavně s posledními událostmi a
rozhovorem se staršími pány. Vedle snových pasážích, kdy se s ním prolomila
lávka a on nemohl doplavat na druhou stranu, vzpomínal i na rady a úvahy.
„Tady už zůstaneš… smiř se s tím… práce se pro tebe najde, neboj… zvykneš
si… hlavně nepropadej panice… dopis pošli v každém případě.“
Ráno stál na stolku kafáč s čajem a Petr se probíral k životu. Kupodivu mu
nebylo ani moc zle, ale musel si nutně odskočit. Proběhl kolem králíků na
suchý záchod a pak na dvorku objevil studnu s pumpou. Zavrtěl s pákou a
pustil na sebe osvěžující ledový proud. U čaje se pustil znovu do Robertova
dopisu. Ať to znělo, jak chtělo fantasticky, Robert nekecal. Hrábl do
batůžku a vytrhl z bloku papír. Chvilku přemýšlel, jak začít, ale pak mu to
šlo samo.
Zdar Palo,
už jsem tě neviděl – nepamatuju. Rád bych tě pozval k nám na návštěvu.
Úžasné zážitky, tady se ti bude líbit. Dobré vínko, přímo ze sudu. Neříkej,
že to máš ze Zahorie daleko. Za hodinu a půl jsi tady. Cesta je jednoduchá –
dostaneš se do Břeclavi a pak…
Přijeď určitě
Petr Kondrát
září 2008